1. Hláskosloví jest nauka o hláskové stránce slova. Při výkladech hláskoslovných máme na mysli – není-li co jiného připomenuto – slovo vyslovené hlasité a v souvislosti větné.
Hláskovou stránku slova činí jeho hlásky, seřazené jistým pořádkem a složené v slabiky, jež se vyslovují jistým hlasem a jistou časomírou (kvantitou). Na př. hláskovou stránku slova starý ve větě „starý hřích činí novou hanbu“ činí
hlásky: s, t, a, r, ý,
seřazené v řadě: s-t-a-r-ý,
složené v slabiky: sta-rý,
kteréž obě vyslovují se hlasem stejně vysokým, a při tom
prvá s přízvukem a druhá bez přízvuku: sta-rý,
prvá krátce ( ͜ ) a druhá dlouze (–): sta-rý = ͜ –.
Změna na stránce hláskové se stane, když něco v těchto věcech se změní: buď že hláska některá se změní ve své jakosti, nebo že některá hláska se přidá, nebo se vynechá, nebo že se pořádek hlásek nebo slabik změní, nebo že se změní složení slabikové, nebo výška hlasu, nebo přízvuk, nebo kvantita, anebo když se těchto věcí změní několik zároveň.
Popis a výklad hláskové stránky jazyka českého a jejích změn podáváme ve dvou částech:
v části první jednáme o hláskách, v oddílu prvním o samohláskách, v druhém o souhláskách; a to o jejich původu ze střídnic starších, praslovanských a indoevropských; o jejich proměnách kvalitativních; a o jich přisouvání a odsouvání; proměny kvalitativní, přisouvání a odsouvání hlásek spojujeme (v §§ 92 až 220 a 258 až 455) z příčiny praktické, abychom je jedním probráním hlásek vyložiti mohli; –
v části druhé pak je řeč I. o přesmykování, II. o slabikách, jejich skladu a rhythmu, III. o přízvuku a výšce hlasu, a IV. o kvantitě.
2. V roztřídění tuto předloženém hledí se ku předmětu, který se popisuje a na němž proměny se jeví; roztřídění je takové, jaké tento předmět sám na ruku dává.
Roztřídění jiné nabízí se pro proměny hláskoslovné, totiž roztřídění podle příčin, ze kterých proměny vznikají. Příčiny tyto jsou dílem fysiologické, dílem psychologické.
