Aspiraty a assibilaty dohromady bývají nazývány affrikaty. –
O skupených samohláskách (dvojhláskách a trojhláskách) v. doleji § 90. –
g) Konečně ještě jiné, sedmé roztřídění vyvinulo se v grammatické praxi. Třídí se totiž:
Samohlásky podle šířky, a tu rozeznávají se v nč. jazyku spisovném samohlásky
1. široké (n. tvrdé, n. temné) a, o, u, y;
2. úzké (n. měkké, n. jasné) i; a
3. obojetné e, kteréž jest
široké, když jest za býv. ъ, a
úzké, když jest původní nebo ve střídě za býv. ь; –
– samohlásky dlouhé jsou téhož druhu jako jejich střídnice krátké; – dvojhlásky (a trojhlásky) patří tam, kam jejich první člen; – e vkladné jest po souhláskách tvrdých široké, po měkkých úzké.
Souhlásky pak třídí se tu podle měkkosti a rozeznávají se souhlásky:
1. měkké j, ď, ť, ň, ž, š, č, c (vlastní a v slovích domácích) a ř;
2. tvrdé h, ch, g, k, d, t, n, r;
3. obojetné b, p, v, f, m, l, z, s. –
Kromě názvů dotud uvedených a z toho neb onoho třídění vyplývajících vyskytují se ještě některá jiná pojmenování hlásek. Zejména bývají nazývány také: ž, š, č a z, s, c, ř hláskami sykavými (sibilantes); – z, s, c a ž, š, č bývají také zvány dyšnými (spirantes), a rozeznávají se z, s, c jako dyšné zubné, ž, š, č jako dyšné jazyčné, a ź, ś, ć (v češt. dial.) dyšné podnebné; –
jiní jmenují dyšnými nebo též vanutými (spirantes) souhlásky h, ch, j, v, f; –
dále bývají nazývány l, r, někdy spolu n a též m, hláskami plynnými (liquidae).
Při této pestrosti názvů a rozmanitosti dělidel má značnou výhodu stručný způsob Miklosichův a j., kterým rozeznávají se souhlásky druhu k (= hrdelnice), druhu t atd.; ale nepostačuje. –
V nářečích a v stč. je status hlásek hojnější, než v nč. spisovné; ukazováno to bude ve výkladech doleji následujících.
Exkurs o pravopise.
8. Ve výkladech dalších chceme také ukazovati, jak se která česká hláska před ustálením pravopisu nynějšího psala. Proto je třeba podati také výklad přehledný o tom, jaký český pravopis býval a jak se vyvíjel.
Pravopisem rozumí se způsob, jakým podle běžných pravidel a zvyků