neylépe, woley, peycha. Tyto pak věci přijali Bratří do pravopisu svého, v němž ostatně se přidržovali Husa. Přijali také kličku ’ nebo ˇ místo Husovy tečky (ńnebo ň za Husovo ṅ atp.), v slabikách ňe, ďe, ťe přeložili diakritické znaménko se souhlásky na samohlásku a psali n’e n. ně atd. (tak píše Optat v grammatice 1533, v. Šembera v Slav. Bibl. II, 186), a přijali také ľ (= l s obloučkem) místo Husova l̇ (na př. ťeľo); ale to jsou odchylky ve věcech nepodstatných.
V. Pravopis nynější. Proti vadám a nedůslednostem pravopisu bratrského ozývají se hlasové již v předešlém a na počátku nynějšího století (Doležal, Pelzel, Dobrovský) a usilováním jednotlivých opravovatelů vznikl pravopis nynější, který tedy v podstatě své jest opravený pravopis bratrský a Husův. Nejprvé provedla se oprava tak zvaná analogická, podle které přestalo se psáti y (et) a cy místo i a ci, psalo se po z, s tu i a tu y, jak toho analogie žádala – na př. vedle nom. hadi a akk. hady také nom. kosi a akk. kosy –, a přestalo se psáti v- místo u- a ú- (na začátku slov); o opravu tuto nejvíce přičinil se Jungmann (hlavně spisy O počátku a proměnách pravopisu českého 1828, a Beleuchtung der Streitfrage etc. 1829 proti Janu Nejedlému; potřebu, lišiti i a y též po sykavkách, vytkl již Pelzel ve své mluvnici 1798 str. 18, a Dobrovský šetří toho rozdílu v 1. vyd. svého Lehrgebäude 1809 v ohýbacích koncovkách, v 2. vyd. 1819 také v kmenech). Na to následovala oprava tak zvaná skladná, kterou se uvedly nynější litery g za bývalé ğ, j za býv. g, í za býv. j a -ej za býv. -ey; na př. galilejský místo býv. ğalilegský, její m. gegj (její byl by chtěl psáti již Doležal 1746), dej m. dey atd.; této zase opravy s důvody a prospěchem ujal se Šafařík (v Slově o českém pravopise, čteném v kr. České Společnosti nauk 1842 a otišt. v ČČMus. 1843, I. 1 – 11). Konečně ujalo se r. 1849 (přes důvody Palackého přednesené proti tomu v ČČMus. 1846, 785 a d.) ou a v za býv. au a w, na př. obouvati m. obauwati (ČČMus, má r. 1849 ještě au, w, od r. 1850 pak ou, w). –
9. Ještě slovo o některých jiných způsobech a proměnách pravopisných, které jsou bez významu pro hláskosloví, ale v exkursu o pravopise přece povšimnutí zasluhují.
1. Především o velkých literách začátečních. Píší se na začátku řeči a po silné interpunkci, ale zde máme na mysli, když se píší uprostřed věty. Vyvíjel se zvyk, označovati jimi slova důležitá. Důležitým zdálo se tu jméno vlastní, tu také slovo jiné. V textech starých často psáno literou takovou
