[427]číslo strany tiskutaké v době starší, svědčí doklady v KřižB.: mluẇil 84ᵇ a j., mluẇila 86ᵇ, rozmluẇím 81ᵇ, pozustaẇil 76ᵃ a j., praẇil̇i 95ᵇ, ẇida 93ᵃ a j., ẇiḋieti 83ᵇ, panſtẇíj 75ᵇ, té chẇíjle 84ᵇ, pṙziẇíjtaly 95ᵇ, pṙziẇítala 96ᵃ atd.
2. Když následuje samohláska praejotovaná, zejména v slabikách:
a) vě, vie. Tu máme jotaci zachovánu, na př. věk vysl. viek, dat. hlavě vysl. hlavie atd. Dialekticky bývá však kromě jotace ještě také změkčení předcházející souhlásky retné, tedy hlavě vysl. hlav́ie atp. (Bartoš); a tato dialektická zvláštnost byla také v době starší, jak svědčí psaní v KřižB : ẇiecz 81ᵃ a j., ẇieḋiel 87ᵇ, ẇieſs 84ᵇ, neẇieemy 76ᵇ, poẇieḋiel 89ᵇ a j., odpoẇieḋiel 81ᵃ a j., odpoẇied 85ᵇ, w ſẇieṫie 97ᵃ a j., neẇieſtu 96ᵇ a j., zẇierz 86ᵃ, ẇieeru 92ᵇ, ẇieecze 86ᵇ a j., k ſlaawie 77ᵇ a j., zdraẇiee 96ᵃ atd.
b) via, viá, viú. Tu bylo změkčení, při němž praejotace zanikala; tedy na př. v́adnu z viadnu, jako přáhnu z priágnu atp. Měkkost drží se do stol. XIV; svědectvím tomu jsou přehlásky v́adnu-vědneš, part. lově z lov́a, loviec- z lov́ác-, sg. gen. sdrav́á – sdravie, dat. sdrav́ú – sdraviú, sdraví atd. Potom měkkost dílem zaniká a jest nč. vadnu atd., – dílem drží se a proniká v jotaci, v dial. v́adnút BartD. 16 (zlin.), krv́ú t. 6 (zlin.), z ciganstv́a, šibenstv́a t. 98 (laš.), hovjado, svjatý, vjadnuc, vjazac t. 40. (hrozenk.), travěnka uvjadne Suš. 498, slc. zdravia, zdraviu atd.
Srov. § 332 aj.
ve, vь.
349. Od následujícího -e, -ь souhláska v- z pravidla zůstává nezměněna. Rkp. KřižB., bedlivý na označování měkkých retnic má psáno: weſelv 86ᵇ, s weſelím 83ᵃ, wel̇ṁi 78ᵃ, wel̇ikaa 75ᵇ, jedna wéſka 78ᵃ, do té weeſky 80ᵃ, odwede 80ᵇ atd. A rovněž tak je z pravidla v textech jiných.
Odchylkou dialektickou bývá psáno vě- místo ve-, na př. wyelyke PassKlem. 49ᵃ atd.; o tom v. § 130.
Změny souhlásky v mimo měkčení.
350. 1. v- před retnicemi se mění v jistých případech v u- (srov. § 190 arozpravu M. Opatrného v Listech filol. 1891, 58–63).
Tu všude jest v- nebo u- za bývalé vъ-, a jest rozeznávati dva případy.
a) Slabika, která po vъ- následovala, nebyla jerová. Tu bývá v(ъ)- v stč. z pravidla změněno v -u, řidčeji je za ně v-: za pův. vъ- vodê je tedy u-vodě, řidčeji v-vodě. Pravidlo stč. časem se ruší, ale stopy jeho poznávají se i v nč. Příklady:
![[427]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00439.jpg){kind=link}