[213]číslo strany tiskus přijetím pravopisu analogického, v. § 8 č. V; zbytek udržel se v psaní osyka Jg. a j., m. osika, pol. osika, stsl. jasika.
3. Jako jinde a vůbec se mění ý v aj a toto dále v ej (v. § 217), tak čekáme také za cý, zý, sý atd., vzniklé z cí, zí, sí atd., změnami dalšími vzniklé caj, cej atd. To také v několika příkladech nalézáme: za cín, cýn je cajn, czajn UrbE. 360, cayn Háj. 14ᵇ, caynem t. 464ᵇ, nč. cejn Us.; za získati, zýskati je zajskati, bychom nezayſkali Lobk. 81ᵇ, zejskati, zeyſkati VelKal. 90 a j., nč. zejskat Us.; za šid-, šíd-, šýd- je šajd-, svými Sſaydy a pokrytstvím Háj. 245ᵇ, ſſayderzſtwij mnichovská ChelčPost. 91ᵃ, nč. šejditi v. šiditi, pol szydzić, szyderz atd. Sem nepatří zítra-zajtra: ono je ze z-jitra (z-jutra), toto ze za-jutra.
4. Častěji nalézáme v případech sem patřících ej a nikoli též aj. Na př. bylo cícha, cíp, cítiti, psík, zíma hiems, kosík, lesík, vozík, a jest cejcha, czejſſka KolA. 1514, cejp, ceyp VelKal. 279, dial. cejtit Us. (tak i v Papr. Ob.), psejk, zeman měl psegka Papr. Ob. 55, zejma vých.-česk., kosejk (příjm.), lesejk atd. Stupeň přechodní cajcha, cajtiti, zajma atd. není doložen. To může býti někdy náhodou, t. j. stupeň přechodní s -aj- byl, ale neznáme pro něho dokladu. Jindy pak může to býti přímá změna í, ý v ej: říkalo se pýcha a pejcha (přechodné pajcha bylo již zastaralé anebo málo užíváno), a podle toho mohlo i vedle cícha, cýcha vzniknouti hned cejcha, o jedné cziſſe KolA. 1514, czeyſſka t. Kde je jen -ej a nikoli též doklad pro -aj, tu ovšem nelze rozhodovati, byl-li postup změn í, ý-aj-ej či í, ý-ej. Případy s í-ej jsou vesměs dialektické. Některé jejich doklady známy jsou vůbec z češtiny obecné, na př. cítiti-cejtit Us., cícha-cejcha Jg., cíp-cejp Jg., ceyp VelKal. 279, síto-sejto Jg., vozík lesík nožík – vozejk lesejk nožejk Us.; vozíček atd. – vozejček atd. Us. V nář. podkrkonošském je pl. nom. mnozej, ubozej, velicej, širocej m. mnozí atd., Kouble ČČMus. 1864, 49, Šemb. 31. Tutéž je pl. lok. v Němcejch, Kouble t. V nář. česk. sev.-vých. je ve vzoru duše sg. instr. -ej m. -í, dušej, stolicej, prácej, přízej, nůšej, kůžej, bouřej, zeměj atd., a taktéž bývá ve vzoru kost, za pecej, s kostěj, holej atd.; mám za to, že se zvláštnost tato vyvinula nejdříve při sykavkách: prací, pecí – pracý, pecý – prácej, pecej; atd., a odtud přejala se i jinam ; v gen. plur. týchže vzorů je též -í, ale vyslovuje se krátce, na př. deset nůši, hromada kosti atp., proto tu nevzniklo -ej. V témže nářečí je vedle zima frigus zejma hiems, ze stč. zíma, minulať zijma Štít. ř. 52ᵇ. V nář. doudlebském je bzejna m. bzína z bъzina, řejchtat m. říchtat ze řehtati, přejvoz m. přívoz stč. přievoz Kotsm. 6. Na Moravě jest v nynějším nářečí dolském ej = ėj (zněním mezi ej a ij) místy pravidlem za spisovné í po souhláskách c, z, s, č, ž, š, ř, l, j – tedy po souhláskách týchž, jako ve ŠtítOp. a BrigF., přibylo jen ještě l, viz zde napřed –; na př. cejn, cejtit, zejvat, sejň, čejst (čísti), čejhat, žejznivej, šejpek, dřejmat, třejska, 1ejbit, lejstek, vozejk, psejk, nožejk, králejk, telecej maso, hovězej dobytek,
![[213]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00225.jpg){kind=link}