[210]číslo strany tiskuz ijì (s přízvukem na –jì), na př. sg. dat. lok. fem. pěší atp. z pêši-ji; – du. nom. akk. fem. neutr. pěší atp. z pêši-ji; – pl. nom. masc. dobří, pěší atp. z dobri-ji, pêši-ji; – pl. instr. masc. neutr. pěšími z pêši-jimi.
Stahování toto je z doby předhistorické. V době historické stč. i nč. vyskytuje se také stažené í z ij (ijь) a iji v slovese přijíti; na př. praes. přídu z přijdu, přijьdą, že przide ten den Hrad. 89ᵃ, když przideſs ŽKlem. 153ᵇ atd., vedle przigde EvZimn. 51 a j., – aor. příd- z přijid- n. přijíd-, když by večer przidu s nim apostoli Hrad. 76ᵃ[13] Také v Hrad. je psáno niemcziom, czuzozemcziom 20ᵃ. Poněvadž Hrad. je rkp. na jotaci přísný, mohlo by se zdáti, že psané zde -iom má se také tak vysloviti; ale jsou to omyly: na místě prvém je chyba napravena tečkou pod i, a podobniá oprava náleží také místu druhému. atd., vedle przigidu AlxH. 1, 7, przigijdu Štít. ř. 230ᵃ a j., – inf. příti z přijíti, aby ráčil k tobě prziti Hrad. 49ᵃ atd., vedle przigyty Štít. uč. 36ᵃ a j.; – a taktéž přímu atd. m. přijm-, przymes obět Alb. 76ᵇ a j., – přímě m. příjmě, przijmym Anon. 2ᵃ.
i vzniká podružné v slabikách měkkých před u a a.
163. 1. Místo staršího akk. dušu, instr. dušú atp. je později dušiu, dušiú atd. Rovněž tak změnily se všecky slabiky měkké s -u, -ú: ču- se změnilo v -čiu, žu- v žiu, ňu- v niu- (vysl. ňiu-), ju- v jiu- atd., měkkost pronikla v jotaci. Změna tato stala se jenom v češtině západní, kde pak následovala přehláska v i, a vykonala se v době před touto přehláskou, na sklonku XIII a v 1.pol XIV stol.; srov. § 209 a 210.
2. Stejnou změnou vysvětliti jest trvám slc. žiar z č. žár, pl. gen. čias z čás atp. Nejist je však výklad tento pro příklady stč. psané pravopisem nezřetelným czyaſſ EvVíd. Jan 5, 25, uſlyſſyawſſye t. 2, 9 atp., v. § 114.
Také v stsl. bývá jotace ve slabikách, které jsou ve střídě za české ču- a ča- atp. (t. j. za slabiky s -u, -a po souhláskách měkkých); na př. mąžju Zogr., stč. mužiu, – dušją Euchol. Sin., stč. dušiu, – čêsъ Zogr. stč. czyaſſ EvVíd. atd., srov. Lesk. Handb. 47–48 a Mikl. I3283, 291 a III3 19, 24 a j.; podobné v strus.: mežju Ogonovskij, Chrestomatija staroruska (1881) 101, čjudъ t. 105, prošju t. 115 atd.
Jiného původu a významu jest jotace psaná při e a při o, t. j. když místo náležitého e, o je psáno ie, ye nebo io, yo, na př. pohanyen m. pohaňen ŽKlem. 118, 6, ku plawiſſtyom m. plavišťóm EvZimn. 31, ohniowata mluwa m. ohňovatá ŽBrn. 118, 140, k ratagiom t. 23 atp.; tu má totiž jotace platnost jenom grafickou, psané -i, -y patří k liteře předcházející a činí spolu s ní spřežku pro žádanou souhlásku měkkou, na př. pohanyen = pohaňen, ratagiom ratajóm atd. Psaní takové*)vyskytuje se, když jotace fonetická byla poklesla, srov. § 114 pozn. a mou rozpravu Über die weichen a-, o- und u-Silben im Altböhmischen str. 7 sl., 13 sl., 39 sl.
![[210]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00222.jpg){kind=link}