[13]číslo strany tiskuI. Pravopis jednoduchý, před sklonkem stol. XIII a dílem i později. Abeceda latinská poskytovala písařům českým jen 25 liter (kromě j a w, které vznikly později), kdežto hlásek českých bývalo asi dvakráte tolik. Litery latinské nestačily tedy pro hlásky české. Zejména nebylo tu liter pro české samohlásky dlouhé a souhlásky měkké. Písaři doby této pomáhají si tím, že pro hlásku českou, která nemá náležité litery v abecedě latinské, volí si literu hlásky příbuzné. Na př. v stč. slově dietě jsou hlásky ď, ie (dvojhláska), ť, ě (dvojhl.); z nich žádná nemá litery náležité v abecedě latinské; staročeský písař volil tedy litery hlásek příbuzných d, e, t, e a napsal dete ABoh. 111ᵇ m. dietě. Podobně napsáno Msa KosmA. (z r. 1154) 1, 10 m. Mža, caſ Túl. m. čas, zen AlxH. 11, 34 m. žeň, uſliſyte Hrad. 1ᵃ m. usłyšíte, kazy NRada 687 m. káží atd.
II. Pravopis spřežkový, od sklonku stol. XIII. Hlásky české, pro které abeceda latinská liter náležitých nemá, a dílem i takové, které v latinské abecedě litery náležité mají, označují se spřežkami, t. j. literami několika k vyjádření hlásky jedné spřeženými. Na př. komár psáno comaar MVerb., prvé ps. prwee Pror. 62ᵇ, první ps. prwnij Štít. ř. 3ᵃ, nóh (pl. gen.) ps. nooh Pror. 26ᵃ, súd ps. ſuud Štít. uč. 80ᵃ, múdrý ps. mudryy Pror. 19ᵃ, čas ps. chzazz Jid. Drk. 105, czaſ ŽWittb. 68, 14, czaſſ t. 118, 147, czzaſ Ol. Sir. 32, 6, cżaſ Alxp. 5 atd., vše ps. wſſe Pass. 211, wſche ŽTom. 48, 18 atd., řěka ps. rsieka Pil. a, rzieka AlxH. 1, 19, rzyeka AlxV. 2174; atd. Ve spřežkách pro hlásky české vymyšlených je veliká rozmanitost, v některých rukopisích (zejména ve zlomcích z doby ok. r. 1300 AlxH., Ap., LMar., Jid., Pil., svD. a j., pak v některých textech z XV stol., na př. v Ol.) je soustava spřežková pečlivější než jinde a dosti vhodná.
III. Pravopis Husův. Hus sestrojil abecedu českou takto:
a) Jednoduché litery latinské (a s nimi také latinskou spřežku ch), kterých se v českém psaní užívalo, přijal v té platnosti, kterou měly ve psaní latinském podle výslovnosti středověké (v Čechách obecné), jen s tím rozdílem, že literu c bral vždycky za c a nikdy za k; tedy znamenala litera d hlásku d jako v latině, litera g před e a i hlásku j a jindy hlásku g, atd. Tím byly opatřeny všechny české hlásky, které středověká latina (podle výslovnosti v Čechách obecné) měla a znamenala.
b) Pro ostatní pak hlásky české, pro které abeceda latinská liter zvláštních neměla, užil Hus zvláštního způsobu označování, totiž liter známkovaných, označených tečkou nebo čárkou, a to tak:
1. České souhlásky, kterých latina neměla, znamenal literou hlásky příbuzné a tečkou nad ní. Ježto pak čeština nad středověkou latinu vynikala jednak některými souhláskami měkkými a jednak tvrdým ł, tedy znamená tečka na ṅ, ḋ, ṫ, ċ, ż, ṡ (ẛ), ṙ měkkost a na l̇ tvrdost souhlásky; na př. peň psáno peṅ, piš ps. piṡ, řeč ps. ṙeċ, dělo vysl. ďeło ps. ḋel̇o atd.
2. Dlouhé samohlásky, které latina měla, ale v písmě od krátkých
![[13]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00025.jpg){kind=link}