Viz Trávníček, HistMl. 54, Havránek, Slovan. sborník Fr. Pastrnkovi, Praha 1923, 107–8. | |
210 14 | O předpokládané jotaci před 'u viz doslov, s. 748 n. |
210 23 | Ani v stsl. není v uvedených případech možno předpokládat fonetickou jotaci. |
211 3 zd. | Tisková chyba: škrtni jednou český. |
212 4 | O rozsahu změny i > y po c, z, s atd. viz Havránek, ČsVlast. 3, 136 n., 171 n. |
213 3 | Ke změně ý > ej viz doslov, s. 753 n. |
214 9 | V cit. dokladech z EvOl. nejde o diftongizované í, neboť v slabikách tvrdých není po něm v této památce stopy. Je tam změna ie > í a vedle zájmenného tvaru jiej (dat. sg. f.) užívá se tam tvaru jí, a tím je dán i způsob psaní v uvedených dokladech: hlas rzkuczyei = řkúcí. |
215 1 | Mladší doklady ke změně y, i > ê v han. nářečích (z let 1527–34) uvádí Fr. Matějek, SbFilFakBU, jazykověd. řada č. 4, 1956, s. 51–8. K tomu viz kritiku Kopečného, NŘ 39, 1956, 300 n. |
215 1 zd. | Slovo včil souvisí s čilý, stč. čulý, u je tedy původní; původní je asi i podoba šudit (Machek 498). Laš. znění šubenica má u vlivem polským (Machek 498), sloven. a laš. hluza, stejně jako moravskoslov. hlúza, jihočes. hlouze souvisí s psl. gluda (Machek 131). O původu dublet díra // ďoura viz Berneker 201, Machek 86. |
216 19 | Předpoklad mezistupně iul je zbytečný. |
221 19 | K nerodiel přidej t. 15, 23. (Gb.) |
223 8 zd. | Srovnání tvaru křiež, vzniklého zvratnou analogií, s dolnobečev. (han.) křéž, křédlo atd. je nedorozumění, neboť tvar křéž vznikl z křejž < kříž. |
225 1 zd. | Vynechati jest příklad: osm dnyw EvOl. 213; srov. III. 1, str. 413. (Gb.) |
229 3 sl. | Místo příkladu radějí polož silnějí. (Gb.) |
231 19 | Samohl. o v sufixu -ot není jerová, asi byly již psl. dublety -otъ // -ъtъ. Tvar večeros je podle letos. Také v ostatních případech jde nejspíš o vkladný vokál o (Trávníček, HistMl. 51 n.). |
231 14 zd. | Stoskliv, citované zde z Jirečk. mor., v Menčíkovu vydání EvVíd. není. (Gb.) |
236 15 zd. | Poměrně četné doklady psl. přehlásky o > e v místních jménech obsahují v 11. a 12. stol. nejstarší listiny. Jsou to jména jako: Malšev, Lubeševici (1057), Vrševici, Janiševici (1130), Vyšehořevici (1178) atd. Viz Bergmann, LF 48, 1921, 230 n., a doslov, s. 749n. Pro restituci o v koncovkách a příponách je příznačné, že k ní docházelo soustavně jen před retnicemi, kdežto v jiných pozicích je vyrovnávání s tvrdými vzory jen nářeční (polo, sr̥co). |