beśeda, śiň (stč. sien, sieň), śednuć, śedać, śedzeć, v leśe, viśeł BartD. 106 (laš.), zaś (m. zasě) t.; šekač (sěkati), šeno, šemeno, v leše BartD. 107 (laš., místy), šeno, v leše Šemb. 55 (opav.); v leśe, śe Pastrn. 135 (slc., místy), v leše, še t. (též); – sia-śa, ša a siá-śá, šá; śaha (sęg-). śahać, č. sahati, ob. šahat Us., dosáhnouti ob. došáhnout Us. a Tomsa 317; 3. pl. nośa, prośa BartD. 106 (laš., zkrác. m. -śá, -sętь), (oni) noša t. 107; – siú-śú: za Staru Vśu t. 106 (zkrác. ze vśú). – Pro některé případy nemám dokladu. – Srov. pol. nosić = nośić atd.
Slabika si- v jiných nářečích měnila se naopak v sy, na př. nosyti m. nositi, sýla m. síla; v. § 166.
Také ve skupení sn- atp. mění se s v těchto případech dialekticky v ś-, na př. sníh laš. śnih BartD. 106, śćena t. a j.
O doudl. impt. noš, myšli a HusOrth., haṡ, noṡ, duṡ jakož i o rukopisném ſ místo žádaného ś v. § 398.
S tím se vším srov. změnu zi-źi atd. v § 412.
se, sь.
402. 1. V se, když e je původní (pro e z ь nemám dokladu), mění se s v ś jenom v nářečí lašském: praes. něśeš, něśe, něśemy, něśeće BartD. 106, t. j. ňeśe-; part. nośeny t. (není z nošen-, nýbrž z nosen-); adverb. letoś t. z léto-se. –
Sem patří také stč. dial. siebu Sequ. 366, kdežto pro psané ſyem atp. m. sem výklad jiný jest, v. § 130.
2. V témž nářečí je také ś za sь: huś, oś, kośba BartD. 106; o doudl. prožba Kotsm. 16 v. § 292.
Srov. pol. niesie- t. j. ňeśe- a gęś, proźba (z prośba) atd., a doleji měkčení v slabikách ze, zь v § 413.
Místo part. nesen bývá nešen: wyneſſen VelKal. 111, nešen Us. ob.; odtud adj. vznešený. To však není změna hlásková se v še, nýbrž analogická, podle příbuzného part. nošen. Kde takového příbuzného vzoru nebylo, zůstalo se: na př. říká se třesen a nikde třešen.
ś mékké.
403. 1. Toto ś vzniklo změkčením z tvrdého původního s v slabikách si, si-, se, sь, v. §§401 a 402.
2. ś máme dialekticky v češtině nové, zejména v nářečích východních (laš., sev.-opav. a místy slc.), na přechodu k polštině; místo a vedle ś bývá tu často š; doklady viz v §§ právě uvedených.
3. ś bylo také v jazyku starém. Svědectvím tomu jest přehláska -a,
