Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<470471472473474475476477478>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

dzyecze (dietě) Boh. 42 vyslovovati dźieće, wyedzyeczi DialBoh 337 vysl. věěći atd. –

V češtině nové spisovné bývalé tvrdé s, z a měkké ś, ź splynuly a je za ně jednostejné s, z; hlásky tyto zní nám stejně v slabikách měkkých i tvrdých, na př. nom. běsi, vozi a akk. běsy, vozy, a proto se pokládají za obojetné. V obojetném z utonulo také bývalé ȥ, na př. kněz, nouze. Assibilaty pak ć (za ť) a (za ď) v češtině spisovné nepronikly. Má tedy nová čeština spisovná jen sykavky s, z, c; sykavky jiné vyskytují se jenom dialekticky, zejména ś (v nář. lašském), ź, ć, (v laš. a místy slc.), a ȥ podružné = dz (zvláště v nářečích slovenských).

V mluvnici historické nemůžeme přestávati na vytčených těch sykavkách nynějšího jazyka spisovného, nýbrž jednáme také o sykavkách nynějších dialektických, a ovšem také o sykavkách bývalých. Činíme tak nejen z důslednosti theoretické, ale i z potřeby praktické. Ukážeme to na příkladě. V § 394 a 395 ukázali jsme, že v češtině jest α) z původní tvrdé, dochované z praslovanštiny; – ß) ź měkké, vzniklé změkčením z předešlého; – a γ) ȥ, jednak 1. z původního g, jednak 2. z pův. dj. V nové češtině a zejména v jazyku spisovném je za čtveru tuto hlásku jednostejné z, na př. v slovích α) vůz (psl. vozъ), ß) vez (impt., ze staršího veź), γ) 1. kněz (z pův. kъnęg-) a 2. jez (impt., z pův. êdj-). Mluvnice praktická jazyka novočeského může přestávati na jediném z; mluvnice historická musí však čtverý druh této hlásky rozeznávati, poněvadž rozdíly odtud plynoucí a setřené v češtině spisovné i mnohých nářečích, jednak ve změnách hláskoslovných se projevují, jednak v nářečích některých dosud se obrážejí. Ukazují to následující příklady: α) z původní tvrdé zachováno v češtině veškeré vůz, vóz, psl. vozъ; – ß) ź měkké je v nářečí lašském, impt. veź za č. vez, psl. vezi; – γ) ȥ oboje (1. z g i 2. z dj) bylo měkké, jeví se to přehlasováním; ale toto měkké ȥ bylo jiné než lašské ź, v nář. lašském je z z tvrdého z, ale nikoli ze ȥ; kromě toho liší se 1. ȥ z g od 2. ȥ z dj střídnicemi dialektickými: za první ȥ (z g) je střídnice z pravidlem všude, na př. kňaȥ č. kněz laš. kniz slc. kňaz, za druhé ȥ (z dj) je však slc. dz, na př. núȥa č. nouze slc. núdza. Úhrnem: rozdílů je tolik a tak se projevují a dialekticky i v jazyku nynějším pronikají, že je nezbytné třeba všecky tuto vyčtené druhy hlásky z míti na paměti. Totéž lze ukázati také o sykavce s vzniklé splynutím bývalého s a š, a vyplývá pak ze všeho, že v historicky daném počtu hlásek těchto nelze nic redukovati. –

O sykavkách jednotlivých jednáme dále v §§ následujících, tímto pořádkem: nejprvé o temném s, ś; pak o jasném z, ź; pak o assibilatě temné c, a jasné ȥ; a na konec o dialektickém ć (za ť) a (za ď).

Všeobecně jest ještě připomenouti, že změny některé se dějí, budiž

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 10 měsíci a 13 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).