Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<472473474475476477478479480>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

Místo žádaného měkkého ś bývá někdy psána litera, která znamená š. Doklady toho jsou dvoje:

a) HusOrth. 181 uvozuje impt. haextingue, noporta, dusuffoca, a uvozuje je výslovně jako příklady pro znění š. V nářečí doudlebském, jehož Hus nebyl dalek, skutečně se říká noš (impt.), myšli atd. Kotsm. 16. Není tedy pochybnosti, že i Husovy příklady haatd. dlužno čísti haš atd. Theorie žádá zde , haś m. haś(i) atd., a bylo by tu tedy ś psáno š, nebo ś změněno v š (jako v śahati-šahati), a v tom bylo by svědectví, že v doudlebštině bylo ś. Ale docela bezpečný tento výklad není, poněvadž tu nebývá š za ś také jinde, na př. v impt. nes (= neś), a poněvadž jest možná, že jsou uvedené impt., Husovy i doudlebské, utvořeny touž odchylkou od pravidla obecného t. j. obecně slovanského, jako hluž. noš, vož atd. Mikl. III2 498.

b) Druhá řada dokladů zdá se býti ve psaní wzkṙíeſil HusPost. 1ᵃ, wzkieſil t. 163ᵃ, wzkieſí t. 65ᵇ, pokuſil t. lᵇ, kvas těsto zakvaſí t. 94ᵃ, od prſí (prs) t. 51ᵃ (2krát), pipozdiewá ſie t. 65ᵇ, proſíece t. 180ᵇ, w ſedlach t. 60ᵃ, leczikdeš t. 81ᵇ, w myſli t. 33ᵃ a 42ᵃ, naipoſle t. 143ᵇ, ſlepeho t. 40ᵃ, člověk ztluſtiel t. 177ᵇ atd. V dokladech těchto jest ſ, (= š) psáno místo žádaného nebo možného ś, a byly by tedy opět svědectvím, že v stč. nářečí Husovy Postilly ś bylo. Ale toto svědectví pozbývá hodnověrnosti, když dále nalézáme, že písař touž literou píše také tvrdé s, na př. loṡ vkáże 81ᵃ, aby vbrufi prodával t. 208ᵇ atd., a když poznáváme, že týž písař také místo z (tvrdého) a c velmi často ż, ċ píše (srov. §§ 409 a 420).

Dokladu bezpečných, že by se v stč. písmě bylo měkké ś různilo od tvrdého s, tedy nemáme; ale z toho ovšem nevyplývá, že by ś v době stč. nebylo bývalo. –

Ve mnohých textech starších psáno s a š jednostejně a čtenář měl se dovtipovati, kdy má čísti s a kdy š. Později liší se s a š tím, že ono se píše ſ, toto ſſ. Ale také v některých starších rukopisích je rozdíl dostatečně naznačován, když totiž s psáno literami z, zz, a š literami ſſ atp.; na př. my̆zzliſſ Jid. 133 t. j. mysš, dozzlyſſiety t. 108 t. j. doslyšěti, wſſie wlazzty t. 37 t. j. všě vlasti atd.

Místo s bývá psáno gſ, zvratnou analogií: říkalo i psalo se jsem, jsi, jsme, jste, jsú, a říkalo i psalo se také sem, si, sme, ste, ; podle toho domníval se ten onen písař, že také jindy (mimo jsem atd) smí psáti gſ místo s, a tak i psáno. Příklady: kamž gſie (m. ) jim bude zdáti Mill. 45ᵃ, kak gſey (m. sě j’) stalo BrigF. 90, navrátím gſe (m. se) k tomu Hád. 2ᵇ, cožkoli gſe přihodilo Hořek. 68ᵃ rozpukni gſe Lact. 56ᵃ, wrtieti gſe t. 235c, czo gſe mluwij ChelčP. 142ᵃ a j., paycha gſe začala Háj. 458ᵇ, muſil gſe oběsiti t. 38ᵇ a j. (často u Hájka); – skrze krumfešta gſte ſtrany (m. s-té-strany) podkopánie BrigF. 66ᵃ; – král gſam (m. sám)

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 10 měsíci a 13 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).