věnec, ruce stč. rucě; nebo b) z kt, gt, na př. subst. noc, moc, inf. péci, moci; nebo c) z tj, na př. svíce stč. (před přehláskou) svieca. Ve všech těchto případech je na témž místě také v nynějších českých nářečích jednostejné c, a je také v srbštině lužické a v polštině c, stejně znící jako nč. c. Není tedy pochybnosti, že také ve výslovnosti stč. totéž c znělo, jako v nč. Hláska tato měla přehlasovací moc, na př. ze staršího nom. svieca, gen. věnca, dat. věncu, akk. sviecu, instr. nocú, mocú atp. je pozdější nom. sviecě nč. svíce, gen. věncě nč. věnce, dat. věnci, akk. svieci nč. svíci, instr. nocí, mocí atd.; přehláska a-ě a u-i děje se jenom v slabikách měkkých, proto pokládáme také slabiky zde vytčené ca, cu za měkké, a tedy i souhlásku c za měkkou. Měkká byla a jest souhláska c svou kvalitou jakožto assibilovaná zubnice (sr. § 245), tedy touž kvalitou, jaká je v nč. c ve výslovnosti nynější, neboť v nč. znění c jest, jak svědčí polština a lužická srbština, zachováno znění staré; příhlas nějaký jotový nebo jiný, kterým by se měkkost zvláště byla jevila, při stč. c nebyl, jako není při novočeském a jako není při lužickém a polském.
Jest dále ještě d) c podružné, na př. v slovích bohactví (z -ts-), nic (z -čs), dcka (z -s-), cupati, tanec, palác atd. Slov těch je proti slovům s jiným, prvotným c velmi málo. Jejich c dílem míšením vzniklo, dílem onomatopojicky, dílem je přejato ze znění cizího. Ve všech pak případech je znění téhož, jako c prvotné ve věnec, moc, svíce atp.; tedy též c měkké. Přibylo v jazyce v době poměrně pozdní, a výslovnost dala mu totéž znění, které mělo c staré, prvotné. V tanec je -c jako ve věnec; proto i gen. stč. tancě jak věncě atd. Taktéž v zájmeně nic. Zájmeno toto pojato za substantivum a je z něho nč. gen. z-nicu Us. atd., a též stč. dat. k-nicu, k nyczu ad nihilum ŽKap. 72, 22 a j., t. j. -cu nepřehlasováno, proti přehlasovanému dat. věnci; mohlo by se zdáti, že dat. nicu je proto nepřehlasován, poněvadž má jiné c, než bylo v dat. věncu, a mohlo by se to bráti za svědectví, že vedle měkkého c bylo jiné tvrdé c; ale věc má se tu jinak: když novotvar nicu vznikl, byla přehláska u-i již prošla, proto zůstalo nicu nepřehlasováno. Podobně vysvětliti jest gen. palácu vedle –cě, okolo palaczu Lobk. 6ᵃ, s palaczie Pulk. 112ᵇ; slovo přejaté později (po přehlásce prošlé) kolísá se mezi vzorem přehlasujícím a nepřehlasujícím, jeho c je však i přes to téže kvality, jako c domácí a prvotné.
5. Assibilata ȥ je skoro vesměs prvotná, a to buď a) z g, na př. stč. (před přehláskou) kňaȥ gen. kňaȥa (nč. kněze) dat. kňaȥu (nč. knězi); nebo b) z psl. dj, na př. stč. (před přehláskou) nom. núȥa (nč. nouze) akk. núȥu (nč. nouzi). Toto oboje ȥ znělo v době staré jinak, než jeho nč. střídnice v slovích kněz, nouze. V nč. kněz, nouze zní z stejně jako tvrdé z ve vůz, za-vozem; v stč. kňaȥ, kňaȥa, kňaȥu, núȥa, núȥu atp. bylo ȥ souhláska měkká, poněvadž způsobovala přehlásku, v. § 394 a) a b).
Jest otázka, v čem tato měkkost záležela. Odpověď podává se z analogického
