vęz- a trąs-, vąz-, – a další změnou ę v a a ą v u vzniklo historické třasu-trousím, vázati-přívuzný. Srov. mé Příspěvky k historii českých samohlásek (1870) § 23 a k tomu odůvodnění v ČČMus. 1871 str. 451 sl. –
Jiný příklad. Aorist jednoduchý, na př. 2. a 3. os. sing. nese = nes-e (inf. stsl. nesti č. nésti), je tvar prastarý. Rovněž tak starý jest aor. sigmatický (chiatický), na př. bi (inf. stsl. biti č. bíti) Slovesa stsl. pęti, dąti mají tu pę, dą, v ostatní pak slovanštině jsou za to náležité tvary střídné, na př. stč. pě, du, a nikde není pen-e, dom-e, t. j. tvary tyto srovnávají se vesměs se samohláskovým bi a liší se od souhláskového nes-e, bylo tedy samohláskové pę, dą nejen v stsl., nýbrž ve veškeré slovanštině. Srov. mou rozpravu o tom v Listech filol. 1885, 247 násl.
Třetí důvod uvodí Sobol. Lekc. 20. Slované setkali se s Uhry a Varjahy ve stol. IX. Kdyby slovanština té doby nebyla měla nosovek, byla by přejala jména těchto národů ve znění jejich domácím ungar- a vareng- a tak zněla by ta jména dosud; toho však není a výklad tomu není na snadě jiný než ten, že slovanština cizí ung-, eng- změnila v ąg, ęg a toto dále v střídnice novější.
O češtině máme stran nosovek ještě svědectví zvláštní v lat. Venceslaus. Když tvar tento (lat.) vznikl – to mohlo býti již před sv. Václavem (908–935), ale nikoli dávno před ním –, slyšelo cizí ucho v příslušném tvaru českém na místě pozdějšího -á- hlásku, již písař naznačil literami -en-. Domnění, že by tenkráte český tvar byl míval totéž -en-, které se vyslovuje v tvaru latinském, nepodobá se mi, poněvadž nelze vysvětliti vznik -a- přímo z -en-, a proto mám -en- v lat. Venceslaus za transkripci, která nápodobí znění české nosovky ę v bývalém Vęceslav. Totéž platí mutatis mutandis o jméně řeky Chúb (ad medium fluminis Chub, KosmA. II. 37), něm. Kamb (Kamb Kosm. I, II. 9, KosmA. ib., Champ Reg. I. 893, t. 1148, Chambe t. 1232), a o některých jménech ještě jiných. Naproti tomu je swěnty, swěnty otecz (t. papež) v Dačického Prostopr. 21ᵇ žertem užitý polonismus.
Jiní naproti tomu nabízejí výklad, že prý se -en-, -on- v trens-, trons- atp. dostalo na půdu českou nezměněno, zde pak že trens- přešlo v trēs-, três-, tŕas- (vynecháním n a zdloužením e v ē, ê, pak změnou ê v a), trons- pak v truns a trus- (sklesnutím on v un a vynecháním n). Proti výkladu prvému, trens-trēs atd., je však namítnouti. 1) že není zřejmo, jak by se bylo trēs- vyvinulo, stará slovanština nemá dloužení náhradného, mohlo by tedy z trens- vzniknouti tres-, ale ne trēs-; a 2) dejme i tomu, že se vyvinulo nějak trēs-, três-, zase není jasno, jak by se dále bylo vyvinulo tŕas- nabízený výklad praví, že três- zůstávalo, když následovala slabika úzká, ale měnilo se v (i)a, když následovala slabika široká (jako svêt- v pol. lok. na świecie a nom. świat gen. świata); ale výklad ten je mylný, vyvracejí jej doklady jako na př. váce- z *ventje-: tu byla slabika následující vždycky úzká, bylo by se tu tedy mělo vyvinouti vētje- a dále viece-,
