Ten, přěbyv u biskupství čtrnáste let, snide
a Mikulaj na biskupí stolec vznide.
O Kartasiech pohanských
Léta ot narozenie Jezukrista milého
po tisíci po dvú stú po čtyřech dcětech druhého
Kartasi jdiechu,
taterščí zpytáci biechu.
Na pět set těch lidí jdieše
a těch lidí tento obyčej bieše:
klobúčky ti vysoké velmi jmějiechu,
rúcho krátké a tobolky nosiechu.
Všickni v nohavičkách chodiechu
a holi dlúhé v rukú nosiechu.
Když píti chtiechu,
s břěha nakloňmo piechu.
Když chleba prosiechu,
„kartas bóh“ mluviechu,
a pro to jim Kartasi i vzděchu.
Lomničščí Kartasa na ščít vzěchu.
Ti lidé, když Rýna dojidechu,
opět za sě pojidechu.
Ach, českého nedomyšlenie!
Ach, jich nemúdré dopuščenie,
že sě dachu nemúdrým lidem po zemi túlati
a svú zemi dachu komusi zpytati.
Kací sú lidé, bylo jim vzvěděti
a skrzě svú zemí bylo jich nepustiti.
Na léto Tateři vnidechu
a třmi prameny pojidechu.
Jako po své vešde jdiechu,
neb spytáci je vediechu.
Jedni v Rusi Kyjova, města velikého, holuby dobychu,
druzí krále uherského Běle pobichu,
třetí vše Polsko pobichu
a mnoho křesťan zbichu.
Také přěd Olomúcem sě stavichu
a tu Tateři královicě ztratichu.
Jeho pěstúny Tateři zejmachu
a přěd městem jě zvázachu,
že svého královicě nechovali.
A pro to jě nepřátelóm na smrt dali.
Tateři sě za sě vrátichu
a přěd Vratislavem sě položichu.
Kněz Jindřich Brada proti jim vynide
a tu žalostivě snide.
Na kopí Tateři jeho hlavu nosiechu
a všicku zemi hubiechu.
Tehdy Čechy, Tater sě bojiece,
neprázdni biechu, hrady činiece.
Král Prahy jě sě zdí hraditi
a s hradu cěsty k řěcě zdí činiti.
Tateři všecko Polsko zhubichu,
až sě přěd Kladskem stavichu.
Do Čech mnoho lidí z Němec přijide,
král s svými na Tatery mimo Žitavu jide.
Tateři, když to vzvěděchu,
za sě sě inhed zpodjěchu,
neb spytáci byli řekli nikohého sě nebáti
kromě českého krále, toho nikoli nedočakati.
O královi Václavovi a o ciesařovi Bedřichovi
Ciesař Bedřich poslední sněm zapovědě.
Jakž to král český vzvědě,
k dvoru jide.
Tu sě mnoho kniežat snide.
Mezi jinými tu opat z Fuldy bieše,
ten sě velmi nástrojně jmieše.
Ten s králem českým počě mluviti
i jě sě krále opat třepati
řka: „Bych u tebe seděl blíže,
postavil bych tvój stolec níže.
Jměl by ve mně súsěda zlého,
neb z tebe učinil bych králíka malého.“
Ojieř host, když to uslyšě,
přistúpi blíže a vzdyše.
Vzděv na ruku brněnú rukavici,
i puči opata po líci
řka: „Věz, pope, že s králem stojíš!
Proč svú řěčí toliko strojíš?
Snad si jměl pěstúna zlého,
nenaučil tebe, kak rucě držěti u čstného.“
Opat, přijem ránu,
potřěv svú rukú kčici,
do své hospody jide
a k královi na řěč viec nepřijide.
Přietelé královi dachu věděti,
že jeho ciesař chce jieti.
Král s svými jě sě raditi:
„Co by bylo z toho učiniti,
že chce ciesař v Čechách a u Moravě šest měst jmieti,
