že chce ciesař v Čechách a u Moravě šest měst jmieti,
a pro to mě chce jieti?“
Páni vecěchu: „To dřéve jest nebývalo
ni sě nám jest ot kterého ciesařě to stalo.
Tiem ny chce porobiti.
Než to bude, dámy [sě]text doplněný editorem zbíti.
Když nemóžeš již z města vyníti,
slušieť sě hrdinsky jmieti.“
Ciesař posla po krále,
král přědeň přijide u mále.
Jiným sě káza přípravně jmieti
řka: „Inhed chcem domóv jěti!“
Když král k ciesařovi jdieše,
plny ulicě lidí oděných vidieše.
Král přěd ciesařě v komnatu jide,
Ojieř násilím za králem v komnatu vnide.
Ten v králově krzně obinut meč nesieše
a tajně u sebe nóž jmějieše.
Král ciesařě za obojěk jě
a, nóž k hrdlu přistavujě,
jě sě k ciesařovi mluviti
– tehdy Ojieř jě sě mečem krále brániti – :
„Ciesaři, nebo tobě tuto zabitu býti,
nebo mě tuto ubezpečiti,
abych já z země a z města volně mohl vyníti
a po vóli do mé země jíti.“
Ciesař musi všecko slíbiti
a, což královi líbo, to vše učiniti.
Král z města se čstí vynide
a tak do Čech přijide.
Král, pozvav Ojieřě hrdiny,
sstúpi jemu k dědině Bieliny.
Ojieř klánie a turnej do Čech přinese
a tiem chudobu v zemi vnese.
Od té doby jechu sě na turnejě jezditi
a neužitečné nravy činiti.
Jechu sě dětinných rúch a krovóv na koně krájěti,
aby sě dali v rozličném rúšě viděti.
Múdří sě jim rúháchu,
že s nich drahé krovy lotři trháchu.
A když budieše na užitečnú vojnu jěti,
nejmějiechu potřěby kde vzieti.
Neuměji toho věděti,
by mi kto ráčil pověděti,
proč Čechy za lidi stáchu,
když turnejě ni klánie znachu.
A když počěchu v turnej hráti,
tak za vilu počechu u boji státi.
Žeť jsú někteří dobří turnejníci,
jižť jsú u boji praví špatníci.
Všěm turnejníkóm toho jmene nedávaji,
a však já jich dosti znaji.
Pravie, by nynější lepší byli.
By mi ciesařě třikrát pobili,
až by puol třetieho tisícě prstenóv s zbitých rytieřóv rúk sněli,
tehdy by v svéj řěči pravdu jměli.
O královu Václavovu boji s Němci
Král Václav ščedrý ovšem bieše,
ale Němcě v zemi plodieše.
Pro to sě někteří páni proti králi vzdrastichu
a syna jeho Přěmysla proti jemu vzbudichu
léta ot porozenie Jezukrista milého
po tisíci po dvú stú po čtyrechdcát osmého.
Toho časa jeden šlechtic v zemi bieše,
ten Ctibor múdrá hlava slovieše.
Toho rady v zemi poslušno bieše,
a však často nemúdřě mluvieše
řka: „Já mohu i bohu radu dáti
a mohl by mne každý rád v svú radu pojímati.“
Opět řka: „Musil by bóh mnoho mysliti,
by mě mohl chuda učiniti.“
Ten knězě Přěmysla proti otci vzbudi
a ten prvý s svým synem Jarošem krále vzrudi.
I jě sě kněz měst dobývati
a svého otcě zlého hledati.
Všěcka země s knězem bieše,
král Boršě a Chvala a málo starých s sobú jmieše.
S těmi, jakž moha, sě bránieše,
ale kněz po zemi volně jezdieše.
Ti, již s knězem tehdy biechu,
ti Boršovi
