Kněz jednoho lovcě tehdy Němcě jmějieše,
tomu Lokr jmě bieše.
Ten ot knězě mnoho sbožie jmieše
a tomu kněz velmi věřieše.
Tomu Božěj a Mutyně mnoho slíbista,
až na tej cěstě Němcě i postavista,
že sě jě Němec mysliti,
kako by mohl knězě zabiti.
Kněz ot věrných slyšě,
že jeho Lokr zabiti chtieše.
Kněz naň nedóvěřě,
však jeho otáza k jeho vieřě.
Lokr tu řěč na Čecha Pukatu ukáza,
by knězě chtěl zabiti, to ukáza.
I jě sě v tom Němci viece věřiti,
kázav přěd sě lovcovi, je sě mluviti
řka: „I dobřě li jest to, Pukata,
že ty s svými přátely chceš zbíti všechna kniežata?
Mníte, by sě to mohlo utajiti,
že vy lovci chcte mě zabiti?
Móže mi to na mysl vzníti,
že vy káži všecky zbíti.“
I káza všěm lovcóm ot sebe jíti,
jedinému káza Lokrovi při sobě býti.
Tehdy kněz na říji bieše
a k večeři přisiesti chtieše.
Jelen truzený nad stan přiteče,
kněz prvý k svému koni přiteče.
Vtu dobu Lokr knězi v srdce střělu vstřěli
a na tom miestě mu duši s tělem rozděli.
Všickni sě u koně brojiechu,
a kdy Němec knězě zastřělil, všickni toho nevidiechu.
Ot Bořivojě a ot Svatopluka z Moravy
Zeměné poslachu po Bořivojě, knězě moravského,
po strýcě bratra knězě českého.
Toho sobě knězě zvolichu
a na kniežěcí stolec jej vsadichu.
Svatopluk, bratr jeho, tehdy jemu nepřietel bieše,
a pro to bratru kněžstva nepřějieše.
Protož Svatopluk své věrné po Čechách rozesla,
a zvláště Budivojě, chytrého posla.
Ten sě moravským zběhem činieše
a českým pánóm takto mluvieše:
„Jáť Svatoplukovi nechci slúžiti,
a však pravdu muši mluviti.
Kniežěte nevědě věrnějšieho
ani kde čiji ščedřějšieho.
Nemóžeť nice schovati,
pro to mě mrzí, že, což jmá, to vše musí preč dáti.
Ale svým zemanóm přězří všeho,
pro to nechci býti člověk jeho.“
Vršovci, když to uslyšěchu,
v svéj radě tako řečechu:
„Svatopluk nášě doba,
neb bohatá vdova bude chudá roba.
Tomu nám jest kněžstva pomáhati!
Budem o něm nic netbati,
budem s ním jako s dietětem hráti,
ot něho dědiny jako o pni hlívy bráti.“
Jiní Moravěné jěchu sě Vršovcóv dařiti
a velikých slibóv činiti.
Tak Moravěné jich i namluvichu,
že Vršovci Bořivojě z země vypudichu
a Svatopluka knězem učinichu
a to přěd ciesařem osvědčichu.
Ach, lakomstvo hubené,
jsa vnitř zlé, proč jsi s vrchu zruzené?
Že pokážeš málo sladkého,
i dáš za to mnoho hořkého!
Že, jmajíce knězě dobrého,
pro malý vzatek vyvrhše jej, i vzěste lítého.
Tomu, Vršovci, uvěříte,
když bradatici nad svú hlavú uzříte!
Právě sě jim jako žabám stalo,
že sě jim nepodobno zdálo,
že za král pně jmiechu
a přěd ním všě žáby křehtati smiechu.
Většie sě žáby tehdy ctnějšími mniechu,
ty mezi sobú svú řěč takto mluviechu:
