hrozným bitím sě na modlitvách tepiechu.
Řiedko kdy co mezi sebú mluviechu,
jedno když bič v rucě držiechu,
tehdy takto diechu:
„Otpustíš li mi, hřěšíš,
tepa dobřě k bohu mě stěžíš.“
Tehdy Mezka, polský kněz bohatý,
vzvěděv jich život svatý,
poslav k nim posla věrného,
da jim sto hřiven střiebra čistého,
aby jím své chudoby zbyli
a zaň snažně boha prosili.
Uzřěvše střiebro, mluviti sě jěchu,
již u pól létu k sobě mluvili nebiechu,
řkúc: „Toto jest duší zátopa
a do pekla náhlá stopa.“
A pro to o něm nic netbachu.
Šestého z sebe, totíš Barnaba, poslachu
řkúc: „Ktož sě toho přídrží,
boha u přiezni neobdrží.“
I vrátichu knězi střiebro opět
a tu osta bratruov pět,
Benedicht, Matěj, Jan, Křistin, Isaak jim dějiechu,
Barnaba s střiebrem poslali biechu.
Zlodějie na ně přijidechu,
a když koli v chyšky vnidechu,
jechu sě střiebra hledati.
A když jim nejmiechu co dáti,
pěti bratří po dlúhých mukách hrdla zřězachu
a tak jě k bohu poslachu.
To sě sta ot porozenie syna božieho
léta po tisíc čtvrtého.
O Oldřichově Přimdě
Tehdy sě sta, že kněz Oldřich lovieše
a sám u pustém lesě blúdieše.
A když v túhách bieše
a okolo sebe zřieše,
uzřě, naliť stojí dospělý hrad.
Kněz chtieše k němu velmi rád,
ale cěsty nejmějieše
a okolo hložie hustě velmi bieše.
Ssěd s koně, mečem cěstu proklesti
i počě po ostrvách v hrad lézti.
Neb sě nemožieše nikohého dovolati,
a by v něm lidé byli, nemože znamenati.
A most vzpodjat bieše
a hrad zed tvrdú okolo sebe jmieše.
A když kněz s úsilím v hrad vnide
a všecky kleti zjide,
zetlelé rúcho vidieše,
a však i člověka na něm nebieše.
Sbožie veliké a vína mnoho naleze.
Ohledav hrad, kudyž byl vlezl, tudyž sleze.
Pak kněz da hrad pánu, tomu Přiema diechu,
pro to tomu hradu Přimda vzděchu.
Proč ten hrad u púšči byl postaven,
proč li jest byl pust ostaven,
tak že i cěsta k němu nebyla,
proč sě to stalo, kronika německá mě jest naučila.
Tu sem četl, že z Aldemburka hrabie mladý bieše,
ten v ciesařově dvořě za obyčěj stojieše.
I počě ciesařovnu milovati
a ona, by jej milovala, jě sě jemu zjevovati.
Snúbiti jie u otcě nesmějieše,
nebo jiej roveň nebieše.
A tak milostí nzieše
a ciesařovna také proň túhú schnieše.
K tomu jej připudi silná milost,
že jej nadjide taká vilost,
jěž tako při takých bývá,
neb řiedko kto tajné milosti dobrým uživá.
Ciesařovi své hrabstvo proda.
A když jemu ciesař peněz doda,
jě sě po pustých lesiech túlati
a sličného hradiščě hledati.
Nalez horu, jě sě hradu stavěti.
Postaviv hrad, je [sě]text doplněný editorem ztravu voziti,
jíž by mohl za sto let živ býti.
Dospěv jím všiem, káza všě dělníky zbíti.
Pak všicku čeled v jeden dóm vlúdi,
zapřěv zežže všěcky lidi.
To učini pro tu radu,
