plodieše,kupujě pohanské děti krstieše.
Ke mšiem oplatky sám pečieše,
vdoviciem drva z lesa nosieše.
Po svatých v noci bos chodieše,
až mu po cěstě z nóh krev tečieše.
Ženy nikdy nejměl,
ale sirotky za dietky jměl.
Žaltář pod paží vešdy nosieše
a své komorníky žaltáři zučil bieše.
Panoše jeden přěd ním léháše,
ale tomu škorně szujě utieráše.
Tomu komorníku Podiven jmě bieše,
ten v náboženství knězě tepieše.
O boji svatého Václava s kúřimským
Uzřěv kněz zlicovský Radislav,
že jest tak pokoren kněz Václav,
nemně, by sě směl brániti,
i jě sě v zemi škoditi.
K tomu jej jeho nemúdrost připudi,
že vše Zličsko proti jemu na vojnu vzbudi.
I jě sě žitomírského dvora dobývati
a knězi Václavovi pletichy dávati.
Mýléše sě v tom zličský kněz!
Neb to ote mne každý dobřě věz,
že dobrodružské jest znamenie
tiší skutci [a]text doplněný editorem pokorné mluvenie.
Neudatný neumie, jedno láti,
dobrý dá sě u příhodě znáti.
To sobú kněz Václav dobřě pokáza,
kakož bieše tích, všěm na vojnu jíti káza.
Když kněz Václav z Prahy vytěže,
kněz zličský proti jemu potěže.
Kněz Václav vida, že sě bojí sníti,
po poslu jě sě knězi Radislavovi mluviti:
„Kterýž cti a užitka žádá,
tomu sě slušie bíti, to má rada.
Pro to mně a tobě slušie sě bíti
a nedajmy lidu u boj jíti.
A kterýž mezi náma ostane,
ten v obojím kněžství knězem bude.
Obojemu vojsku kažmy s mírem státi,
a ni mně, ni tobě pomáhati.“
Radislav nevěda, co tomu učiniti,
pro hanbu musi tu řěč podléci.
V tu dobu radějí by na Zličsku byl,
aby toho, jemuž pletichy dáváše, zbyl.
Vynidesta dva knězě z svých lidí,
slyš, kakoť jě bóh sklidi!
Když Radislav bliz knězě Václava bieše,
uzřě, že kněz Václav kříž zlatý na čele jmieše
a dva anjely s obú stranú jeho.
Uzřěv to Radislav, užěse sě knězě českého.
Radislav skoči s koně svého
i jide na milost jeho.
Kněz Václav přijě jeho k milosti
řka: „Báťo, nechaj mého, měj v svém dosti!“
Přěbyv s ním v Žitomíři,
o vše dobré s ním sě smíři.
Ot ciesařě a o svatém Václavovi
Sta sě, že ciesař pozva kniežat k dvoru,
kněz Václav jide k tomu sboru.
Když kniežata spolu biechu,
kněz Václav zapozdi pohřiechu.
Ciesař, rozhněvav sě na jeho dlúhé modlenie,
učini to ustavenie:
ktož by proti knězi českému vstal
nebo jemu miesto dal,
beze všie řěči hlavu jemu stieti
a dětem jeho všě dědiny otjieti.
A když ciesař s kniežaty v radě sedieše
a rozličné příhody súdieše,
kněz český vstúpiv, k kniežatóm zdravie vzda.
Ciesař proti jemu s velikú ctí vsta,
na svéj stolici jej posadi,
kniežata okolo něho zsadi.
Pak sě jě ciesař kniežatóm omlúvati
a řka, že sě jinak nemohlo státi.
„Viděl sem u něho kříž zlatý,
