Tehdy u ciesařě nebyla dobrá rada,
nebo v Němcích biechu kniežata mláda.
Z této řěči móž mi někto za zlé mieti
řka, že také bývají múdré děti.
Znaji to, že mladý, ač i řiedko, múdrý bývá,
ale věz to, že mladý řiedko své múdrosti užívá,
nebo obyčěj činí dobré řemeslo
a časté slúženie mistrovstvo jest nalezlo.
Pro to starý obyčějě a zkušenie móž užiti
a tiem mladý nemóž starému roven býti.
Že pravda jest, ciesař dobřě vědieše,
a pro to i s jedniem války nejmějieše.
A také že velmi medl bieše,
za přietel knězě českého rád jmějieše.
Kněz Soběslav dva syny jmějieše,
jednomu Boleslav jmě bieše,
druhému Přěmysl diechu.
Těma Němci jména přěvzděchu,
Boleslavovi Bedřich řiekáchu,
Přěmysla Kunrátem zváchu.
Ciesař, nemoha Soběslavovi mocí uškoditi,
lstivě zamysli syny jeho českým obyčějóm otučiti.
I jě sě Soběslava prositi,
aby chtěl svá syny k němu otpustiti.
Soběslav nechtieše toho učiniti
řka: „Mohú sě mé děti ve nraviech proměniti.“
Řka: „Ciesaři, to ty sám móžeš věděti,
že pro své země nravy kniežěti jest čest jmieti.
A kterýž sě sich i oněch nravóv chce přídržěti,
tiem méňe bude [sě]text doplněný editorem svých zeman držěti
a tiem každé kniežě svú čest ztratí.
A pro to k tobě svých dětí nechci dáti.
Mój otec pro též svú čest ztrati
a pro němečskú řěč musi sě z země bráti.“
Ciesař sě jemu jě velmi nastáti,
až jemu i musi své děti poslati.
Tu svého jazyka čest jako vól za rohy upusti,
když své k ciesařovi děti otpusti.
Ciesař, Soběslavovi vieru slibujě,
a jeho děti česky otúčějě,
káza sě jima němečsky učiti
a domóv jich nerodi pustiti.
Když již málo česky uměsta,
po poslu to vzvěděsta,
že jich otec velmi nemóže.
Vecěsta: „Snad bez nají umřieti móže.“
I bez otpuščenie sě do Čech vrátista,
otcě nemocna zastúpista.
Otec sě jě jima mluviti
řka: „Chci vy učiti!
Nemáť nikte nic věrnějšieho
než matku a otcě svého.
Protož věrně chci vy učiti,
jímž móžete cti dojíti.
Zemi váma ostavuji,
jazyk váma vají porúčěji,
abysta jej vždy plodila,
v zemi Němcóv nepustila.
Když němečský jazyk v Čechách vstane,
tehdy našeho rodu všě čest stane,
neb zradie zemi i kniežata,
pro ně bude nášě koruna do Němec vzata.
Němciť sě najprvé krotie,
ale, jakž sě rozplodie,
tehdy o svéj hospodě netbají,
z své země pána sobě hledají.
Bych mohl i po ptáčku vzvěděti,
že budeta k Němcóm držěti,
kázal bych vají v kožený měch vložiti
a u měšě u Vltavě utopiti.
Neb bych snadnějí vají ožělel,
než bych svého jazyka hanby, i mrtev ležě, želel.“
I káza přěd sě zemanóm jíti
i jě sě k nim takto mluviti:
„Já vám děkuji z vašie viery,
neb ste ji ke mně jměli bez miery.
Proši, túž jmějte k dětem mým,
ačť budú držěti k svým.
Nebudú liť svých milovati,
neroďte o nich nitce tbáti,
všie viery k nim prázdni buďte
a knězě sobě oráčě dobuďte!
Spieše oráč dobrým knězem bude,
než taký Němec věrně s Čechy bude.“
