počěšta sě raditi,
kako by mohla u míru státi.
A když sama dva za horú mluviešta,
o tom nic nevědiešta,
že, svadivše sě, Uhřata na Čechy udeřili
a s obú stranú mnoho lidí zbili.
Již Čechy běžiechu
a Uhři za nimi silně jdiechu.
Jiřík, Stanóv syn, sám Uhřata stavi
a všě Čechy smrti zbavi.
Ten jinoch šlechetný tehdy div nad Uhry pokáza
a mnoho hrdinstva do sebe ukáza.
Ve krvi do hleznú brodieše,
kamž sě jedno obrátieše.
Pohřiechu ten tu snide.
Otta moravský, krátě chvíli, na hóru vznide,
nebo obláščě za horú stojieše
a o tomto skutcě nic nevědieše.
Když uzřě, ano tepú na české stany,
křiče na své Moravany.
I jěchu sě Uhřat se dvú stranú bíti
a nikohého neživiti.
Král a kněz, když to zvěděsta,
bez doskončenie on sěm an tam běžiešta.
Kněz i mrtva Jiříka jě sě ctíti,
jeho dětem káza na ščítě červené a bielé pruhy nositi,
nebo šlechetný Jiřík obersky byl přijímal,
kdež byl Uhřat dojímal.
Kněz Vladislav, dietek nejmajě
a do bratra Bořivojě velmi ufajě,
přěd zemany, pozvav jeho,
postúpi jemu kněžstva svého.
O Vladislavově a Bořivojově vypuzení
Když Bořivoj knězem bieše,
slibu zemanóm neplnieše.
V radu počě Němcě pojímati,
pro to bratr jeho Vladislav jě sě naň hněvati.
Pojem jej do komňaty samého,
vecě: „Báťo, třěba mi s tobú mluviti cos tajného.“
Vecě: „Báťo, proč druhem sě nekážeš,
že Němcóm jíti z dvoru nekážeš?
Či nepomníš, co jsú nám zlého učinili,
kako jsú Němci náš rod zradili?
vídal li s kdy v jinéj zemi cizozemcě v radě?
Kterýž ten jest, ten chce svéj cti vádě.
Z své země sě dobrý nepostojí,
ktož sě doma neschová, ten u nás stojí.
Kako ten móž cizozemci věren býti,
jenž s svými nemohl sbýti?
Kako ten bude tobě dobřě raditi,
jenž myslí, kako by mohl uškoditi?
Cizozemec nepřišel jest hledat dobra tvého,
ale na to, aby hledal užitka svého.
Bude li sě tobě zle vésti,
kto jemu nedá do své země lésti?“
Kněz jemu otpovědě:
„Ó, však já to dobřě vědě,
že, když si ty knězem byl,
toho s v radu pojal, ktož tě byl míl.
A kdyžť já sobú vladu,
komuž věři, toho pojmu s sobú v radu.“
Řek to, s hněvem z komňaty vynide.
Kněz Vladislav s zemany přědeň jide
řka: „Když ty nechceš na své tbáti,
já sě chci v své kněžstvo uvázati.“
Ven z té sieni jej vyvede,
vyhnav jeho čeled, svú uvede.
Tu jeho Němci stojiechu
i přimluviti sě nesmějiechu.
Vladislav na kniežěcí stolec vstúpi,
po třech letech opět Bořivoji kněžstva sstúpi.
Kněz Bořivoj na Saskéj kostel postavi
a svatému Apolinarišovi jej oslavi,
jenž jej byl z vězenie vypravil
a kněžstva českého dopravil.
Ale Bořivoj neumě té milosti schovati
i jě sě opět Němcóv v zemi
