Klí miesto vápna jmějiechu
a všickni jednu řěč mluviechu.
Bohu sě jich řěč nesmíli,
jich jazyky tako zmýli,
že bratr bratru neurozumě,
ale každý svú řěč umě.
Tu svého diela přěstachu,
druh ot druha pryč sě brachu.
Každý sobě těch vlast ustavi
a ot těch vzněchu sě rozliční nravi.
Ti sobě osobichu země,
jakž dnes má každá jmě.
Mezi jinými Srbové
tu, kdežto biechu Hřekové,
podlé mořě sě ustavichu,
až do Říma sě vzplodichu.
O počátcě jazyka českého
V srbském jazyku jest země,
jiež Charvátci jest jmě.
v tej zemi bieše lech.
jemuž jmě bieše Čech.
Ten mužobojstva sě dočini,
pro něž svú zemi provini.
Ten Čech jmieše bratruov šest,
pro něž jmieše moc i čest,
a ot nich mnoho čeledi,
již jedné noci Čech oslédi.
I vybra sě se vším z země,
jiež bieše Charvátici jmě.
I bra sě lesem do lesa,
dietky své na plecí nesa.
A když dlúho lesem jide,
k velikému hvozdu příde.
Tu sě stešče čeledi jeho.
I vece Čech: Ach, běda skutka mého,
že jste vy pro mě v tejto núzi
a jsú pro mě váši domové hustí luzi.
I vece Čech k svému sboru:
Podejděm pod tuto horu!
Dětem a skotu otpočinem
a snad sě tuto s túhú minem.
Zajtra u pravé zóřě
by Čech sám sedm na tej hořě,
s niež všichnu zemi ohleda
a dále jim jíti neda
řka: „Mámy zemi po své vóli,
budú nem sde plni stoli,
zvěři, ptákóv, rýb, včel dosti,
ot nepřátel dosti tvrdosti.“
Jako by sě dnes na púšči stalo,
kdežto by jim nic nepřěkážalo.
Ale s té hory na zemi zřěchu,
proto tej hořě Říp vzděchu.
Prvé chleba nejmějiechu,
jedno maso a ryby jědiechu.
Prvé léto laz vzkopachu,
druhého léta rádlem vzórachu.
Ale že jich starostě Čech diechu,
proň zemi Čechy vzděchu.
Ti lidé věrni biechu
a své sbožie obecno jmiechu.
Komuž sě co nedostanieše,
ten u druha jako své vezmieše.
Jeden obyčěj zlý jmějiechu,
že manželstva nedržiechu.
Tehdy ijedna žena mužem jista nebieše
a jeden muž žén mnoho jmějieše.
Právě skotsky přěbýváchu,
na každý večer nového manželstva hledáchu.
Súdcě nejmějiechu,
nebo sobě nekradiechu.
Pakli sě kdy stala která sváda,
u stařějšieho budieše ráda,
aby právo učinili,
pravému škody polepšili.
Minu let velmi mnoho,
že sě držiechu ten lid obyčějě toho.
O Libušinu otci múdrému
A když mnohý minu rok,
vsta v zemi muž, jemuž diechu Krok.
Ten zemi všecknu súdieše
a múdrosti jě učieše.
Potom Krok jide do návi
a tři dcery múdré ostavi,
Kaz’u, Tetku a Libuši.
O třetie mluviti muši.
Kazě seděla na Kazíně
a Tetka na Tetíně.
Libušě prorokyni bieše,
ta všěcku zemi súdieše.
Sta sě, že o mezi sě dva svadista,
až sobě dobřě přibista.
Libušě sě jě jich súditi
a vinného chtieše smútiti.
Vinný jě sě Libušě haněti
řka: „Nechci tebe za súdci jmieti.
Neb žena lépe umie jehlú šíti
