„Budú li sě menší koho báti,
musie nás ctnějších v svých příhodách hledati.“
Tak věčšie menším sě na škodu poradichu
a svým králem čápa učinichu.
Čáp, jsa králem, o jich radě počě netbati
i jě sě věčších prvé vybierati.
Malá za velikú sě skryjieše
a čáp, malé netbajě, věčší pohltieše.
A když věčšie již řiedky biechu,
menšie sě jim smějiechu
řkúc: „Vy na náši škodu krále dobyste
a pro svú zlob síly zbyste.“
Tehdy jim veliká otpovědě:
„Nesmějte sě, jáť to dobřě vědě!
Pozvalť je král na hody svého děda,
budeť i malým i velikým do čás běda.
Ažť sě sbéře králóv rod, budúť nás jiesti.“
A pro to slovo nesměť ijedna kalu miesti.
„Poslúchajte slova mého!
Blázn svým hledá cizieho zlého.
Bychom byly pně za král jměly,
tohoto bychom zlého netrpěly.
Ač kdy chci málo podřiemati,
o červeném nosu bude mi sě kolotati.
Jděte ote mne preč, vily,
budeť mnieti král, bychom o jeho červeném nosě mluvily.“
Podlé této kázni Vršovcóm sě stalo,
jehož sě jim nikdy nezdálo.
Kak sú Vršovcě bradáči zsěkli, ty pány nevěrné
Ciesař na Uhry knězi s sobú káza jíti,
kněz sebe miesto káza Božějovi a Mutyně v zemi býti.
A když Božěj a Mutyně v zemi za starostu ostasta,
po knězě Bořivojě do Polan poslasta,
chtiece tiem jiné pány umdliti
a, válku učiniece, obú kněží užiti.
Bořivoj škodu velikú v zemi učini.
Kněz sě vráti, Vacek Vršovcě z škody vzvini.
Kněz v Čechách město dobré jmieše,
to Vratislav slovieše.
Ješče na tom hradišči stojí býlé
ot města za pól míle.
Kněz sě stavi na tom hradě
i sěde tu s věrnými v radě.
Vršovcóv v radu nepustichu.
A tu knězi všichni slíbichu
ni stara, ni mlada živiti,
ale Vršovcě všěcky zbíti.
Kněz, vyšed z rady, v jistbu vstúpi,
Mutyně nevěda, v jistbě jej zastúpi.
I jě sě k němu mluviti
řka: „Proč si směl u mój dvór jíti,
a jsa svých kniežat pravá zhúbcě
a našich nepřátel v zemi pravá snúbcě?“
I káza jej přěd sobú zabiti
a jeho rod vešken zbíti.
Kněz posla Vacka na Božějě,
druhého zemského zlodějě.
Ten na Lubici sedieše,
kdež město tvrdé i hrad jmieše.
Neb Lubici Cidlina obchodí
a tu Cidlina v Labe vchodí.
Strážný jězdcě pánu povědě,
Božěj vecě: „Jáz to sám dobřě vědě,
že s vojny náši přietelé jědú
a dnes k obědu přijědú.“
I káza most spustiti
a hostě inhed v hrad pustiti.
Vacek, jakž brzo s koně skoči,
všěckny v jistbě zaskoči.
Božějě tu inhed rozsěku
a všicku jeho čeled zsěku.
Božějóv syn do lesa běžieše
a již ovšem utečieše,
ale sukně jej červená prosoči.
Tu syn Vackóv neboha zoči,
toho ten tu zahubi.
Kněz všě Vršovcě zhubi.
Dva syny ovšem krásná Božějova u Prazě biešta,
ta sě tu žákovstvu učiešta.
Kat jě vzem pod paží, na tržišče nesieše
a bradatici v druziej rucě držieše.
Pacholíčky žalostivě plakášta
a „Matko, pomoz, matko, pomoz!“ volášta.
Kat, vzved jima bradu, jako bravu
stě krásnýma děťátkoma
