každého
platil osm set střiebra čistého.
Kněz syna Spytihněva jmieše,
tomu otec Plzensko dal bieše.
Tehdy kněz hrad pražský zdí hradieše
a syn jeho Spytihněv okolo svatého Jiřie hraditi jmieše.
U svatého Jiřie knieni abatyšě rodicka bieše,
té pec, kdež provaz jdieše, stojieše.
A by zed mohla rovně jíti,
káza pec rozbiti.
I vecě: „Němkyně v tejto peci
mazancóv nebude péci.“
Knieni, když to uslyšě,
vytasi sě z své chýšě,
němečskými mniškami knězě osuchu
a pro to řečenie sě naň prosuchu
řkúc: „Blazě mně české rodiny!
Mám mezi nimi veliké hrdiny.
Vězte, že český kněz mohl pec rozbiti,
tiem hrdinú móžem vesely býti.
Když s tu pec mohl rozbiti,
móžeš bezpečně na Šváby jíti.“
Sdržě svú kázn kněz Spytihněv
i obráti v smiech svój hněv.
Neotpovědě jiej i slova,
do časa svój hněv schova.
Tehdy u Moravě lid Uhři zajěchu,
Čechy sě na ně zpodjěchu.
A když u Chrudimě ležiechu,
roznemože sě tu kněz Břěcislav pohřiechu.
V tom městě snide česká hrdina,
pro jeho smrt by v zemi smutná hodina.
Navščěvujíc rovu jeho,
každý plakáše jako otcě svého.
Ot Spytihněva, nepřietele němečského
Po tom by syn jeho knězem Spytihněv,
ten inhed Němcóm zjevi svój hněv.
ve třech dnech všě Němcě z země vypudi.
Svatojirskú knieni vzrudi,
vsadiv ji na kolesě,
vyvez ji z země, ostavi ji na bavorském lesě.
Ale matku s klejnoty se všěmi,
i s rúchem, s škříněmi
vyprovodi ji z země s jejie knieněmi
i se všěmi s jinými Němkyněmi.
Když vyple z země všě Němcě
i všě jiné cizozemcě
jako z zahrady kopřivy
a jako řěpí z konské hřívy,
jide na krále uherského,
húbci lida moravského.
Ten hrdinsky Uhry pobi
a v Uhřiech mnoho tvrzí doby.
Kněz čtyři bratry jmieše,
ty jako svého otcě ctieše.
A když svých let dojidechu,
milostivě k dielu přijidechu.
Po sobě osvědči kněžstvo Břěcislavovi,
Moravu Ottě a Kunrátovi.
Jaromíra káza biskupem učiniti,
ač by sě událo biskupu sníti.
A pakli by sě to nemohlo státi
neb že by jemu bylo úsilno ždáti,
dotud mu Hradečsko držěti,
nebyl li by biskupem, to mu za diel jmieti.
Sto tisícóv střiebra jim hřiven rozděli
a tak bratří ot sebe otděli.
všiej bratří byl mil ten diel
i vecechu: „Bratr náš dobřě nám jest sděl.“
Když Jaromír Hradečsko držieše,
jedno miestce sě jemu líbieše.
Na tom miestě sobě dvór postavi
a své jemu jmě Jaromíř ostavi.
Ot Vratislava, prvého krále
Spytihněv pak s světa snide,
jeho bratr Vratislav na stolec vznide.
Léta ot narozenie syna božieho
po tisíc po čtyřechdcát čtvrtého:
toho léta taký hlad vznide,
