ale tu řěč porúčiemy bohu.
O královi Vaňkovi
Vskóřě po tom král Václav snide,
po něm syn jeho, král uherský, vznide.
České a polské královstvo držieše
a Ottu, vévodu bavorského, sebe miesto poslal bieše.
Do toho dietěte Vaňka k dobru čáka bieše
a jeho ujec, král říšský, péči naň velikú jmieše.
Ten tři Durynky němečské v službu krále českého připravi
a tiem vrah český sestřěncě ztrávi.
Král Vaněk do králova Olomúcě na vojnu jide
a tu sě lidí mnoho k němu snide.
U vigiljí svatého Dominika král o poledni spat jide,
když všichni vyndú, Durynk přěd komňatu jide.
Přěd králem nebieše strážě jiného
kromě komorníka jediného.
Durynk přěd komňatú stáše
a svého časa ždáše.
Král, vstav ze spánie,
učini veliké vzdychánie.
Jě sě na děkana volati,
aby k němu ráčil vstáti,
řka: „Poď ke mně brzo! Nebť mě jest velmi túha.“
Tehdy ten nevěrný Durynk slúha,
jako chtě královi na vzchod pomoci, z kúta sě vytasi
a v tu dobu královi nožem hrdlo přětasi.
Ach, Durynku, zlý člověče!
Co jsi spáchal, nevěrníče!
Coť to milé dietě učinilo?
Snad to, že tě velikými dary bylo dařilo?
Pro toliť bylo jej zabiti
a tu zemi osiřiti?
Snad tvému jazyku to jest přisúzeno,
že druhé kniežě v Čechách ot vás jest zahubeno?
O nevěrných by bylo tuto viece mluviti,
ale bohu jě porúčiemy súditi.
Boží súd nalezne i tajného,
snad již jest otsúdil v jeho smrti vinného.
Ješčeť bude některé súditi […]text doplněný editorem
Té řěči netbaji, nebo jmám o Durynkovi mluviti.
Toho Durynka inhed chopichu a inhed zlého zabichu.
Ruku, jíž krále zabil, tu jemu utěchu.
Psi jeho tělo inhed sněchu,
a ruky té sniesti nerodiechu.
Česká čest spade ot narozenie syna božieho
léta po tisíci po třech stech šestého.
Ot Rudolta, krále českého
Co pak Čechy učinichu!
Svého vraha sobě za kněz zvolichu,
Rudolta, vévodu rakúského,
Albrechtova syna, krále říšského.
Vrah dobřě nemóž učiniti!
Jsa český kněz, chtieše věčšie pány zbíti.
Ktož tomu nechce věřiti
a chtěl li by tiem jist býti,
otěž pana Vartmberského
nebo pana Jindřicha Lipského.
Kněz Rudolt kněžsky sě u stola jmieše,
v jeho kuchyni za obyčěj kašě vřieše.
A snad to pro lékarstvie činieše,
neb mdlého života bieše.
Tehdy pravé královny,
ty šlechetné Václavovny,
násilím s Prahy svedu
a [u]text doplněný editorem podružstvo do města uvedu.
Snad že sirým pannám jich otec činil bieše
a bóh otcóv hřiech nad dětmi mstieše.
Pak kněz na pana Bavora jide
a na tej vojně v Horaždějovicích snide.
Neplačte jeho, české děti!
Neb račte to jistě věděti:
Byť byl pobyl živ ten kněz déle,
pošla by byla mezi Čechy mele.
Listy jim po vóli dáváše,
ale jich zlého chytřě hledáše.
Nebo jemu tak bieše otec kázal,
aby sě o českéj prosbě nic netázal,
řka: „Daj Čechóm černidla a bělpucha do vóle,
opět jim otejmeš, šíji jim ohole.“
Tehdy Vilém Zajiec srdcě udatného,
nelstivý přietel jazyka svého,
doby Křivokláta,
