dřéve lotróm za zlé jmiechu,
toho sě sami náši páni přijechu
řkúc: „To v jiných zemiech lotři činie
a velikým bláznovstvím sě vinie.“
Obyčejě sě zlého přijímáchu
a dobrého nic netbáchu.
Chceš li sě čstných obyčějóv ty přijieti,
hlédaj, móžeš li v kteréj zemi uzřieti,
by cizozemcě při sobě jměli
a v svú radu jej pustili.
By vy sě téhož přijeli,
toho by úžitek i čest jměli.
Ale ot zlého nečstného obyčějě sě přijieti
to jest, ztratě čstné jmě, zlé jmieti.
A pro zlý přiklad na svój jazyk již nic netbají
a za čest v kostky hrají.
Tehdy sě jechu bez popruhóv kláti
a panny jim za dary počěchu chrústóv sláti.
Jechu sě cizím paním slúžiti.
Toho bieše viece, ale mrzí mě mluviti.
Tak páni svú kratochvíl i jmiechu
a menší zemi hubiechu.
Neby, kto sě za právo postavě
ni kto českú čest opravě.
Páni kostku, klánie plodiechu
a měščené s hostmi o nich sě radiechu.
Neb měščené nesmějiechu nikam vyněti,
pro to jim nemohu déle hověti.
Pan Jindřich a pan Jan v Sedlci biešta,
Rémunt a Hynek u Prazě svú kratochvíl jmiešta.
Ty pány Horníci s měščany jednoho dne jechu
a životy jim otjieti inhed chtiechu.
Toho někteří učiniti nedadiechu,
však jě tvrdě schovachu.
Již vidíte, ktož na vysokém stavu jmá výhledi
a vždy, kratochvíl jmajě, na radě nesedí,
ten má v svú rukú jistú škodu
i sobě, i svému rodu.
Ta sě hanba šlechticóm nikdy nestávala
a ta příhoda jiným chlapóm vnadu dala.
By chtěli právě rozuměti,
nedali by jim v Čechách té moci jmieti.
Neustavični jsú časové,
již dnes střiebro dávají, zajtra budú vrahové.
Chlap svú volí tobě nic nedá,
pánkajě tobě, svého času hledá.
Moci liť bude kdy s tě býti,
kážeť své i s lichvú zaplatiti.
Již vidíte, páni, dobré li ste rady,
dávajíce Němcóm v zemi hrady.
By byli vás nejměli kde schovati,
nedrzli by byli na vy vstáti.
Přietelé těch pánóv dotad sě mučichu,
až jě však i vypravichu.
Však za chlapie syny své dcery otdati musichu,
ale však jim po tom jich děti vrátichu.
Neb dietky o rocě a málem stařějšie biechu
a šlechetné dietky u Horníkóv zemřieti chtiechu.
A pro to jě i vrátichu
a také že přietelé za to mluviechu.
O korutanského potupení
Kněz ot pánóv u potupě bieše,
tak že často jiesti nejmieše.
Pozva sobě na pomoc rodicě svého,
Bedřicha, markrabie míšenského.
Mnohú nevěru činieše:
že míšenský u mále po zemi jezdieše,
zemi velmi hubieše
a nikte jemu toho nebránieše.
Přěd Hory bez strachu jěde,
ottad pak přěd Prahu přijide.
Kněz u městě bieše,
Míšňany do města pustiti chtieše.
Měščené sě rozdělichu:
Kokotovici a Volbramovici s Čechy biechu,
Velflovici a Ot kamene s Míšňany sě slichu
a jim pražské město zradichu.
Když Míšněné chtiechu tehdy u město vníti,
jiná strana chtieše brániti.
Vítek Ojieřovic, ten tehdy na hradě sedieše.
