točieše,
na svój rod počě túžiti
a lidem tako mluviti:
„Neufaj ijeden do rodu velikého
ani do smysla hlubokého.
Kněz v svéj zemi po nenáhlu vše uchodi,
má mi zlob právě toho dohodi.
Mniech ztepa všě kniežata,
protož mi dána zlá otplata.“
O sedlčie knieni Božěně
Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Když skrzě jednu ves jedieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
Ta sedlka krásna velmi bieše
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Počě sě jejie krásě diviti stojě
a inhed ji za knieni sobě pojě.
Ta knieni šlechetna velmi bieše,
sobě jmě Božěna jmieše.
Páni jemu počěchu z toho za zlé jmieti,
kněz vecě: „Páni, račte slyšěti!
Z chlapóv šlechtici bývají
a šlechtici často chlapy syny jmievají.
Nebo ostaralé střiebro šlechtu činí
a často šlechticě chudoba sprostenstvím viní.
Vyšli smy všichni z otcě jednoho
a ten sě čte šlechticem, jehož otec jměl střiebra mnoho.
A když jest tak šlechta s chlapstvem smiešena,
budeť Božěna má žena!
Radějí sě chci [s]text doplněný editorem šlechetnú sedlkú českú smieti
než králevú německú za ženu jmieti.
Vřeť každému srdce po jazyku svému,
a pro to Němkyně méně bude přieti lidu mému.
Němkyni německú čeled bude jmieti
a německy bude učiti mé děti.
Pro to bude jazyka rozdělenie
a inhed zemi jisté zkaženie.
Páni, neviete dobra svého,
lajíce mi z manželstva mého.
Kde byste řěčníky brali,
když byste přěd knieni stáli?“
Když z Božěny syna jměl,
tomu byl Břěcislav vzděl.
Ot knězě Břěcislava, zětě ciesařova
Po tom kněz Oldřich s světa snide,
syn jeho Břěcislav na kniežěcí stolec vznide.
Toho časa Otta bielý ciesařem bieše,
ten dcerku krásnú velmi jmieše,
tej krásě divit sě kniežata k dvoru jezdiechu
a již po všem světu o jejie krásě mluviechu.
Té v klášteřě světsky chováchu
a tomu klášteru Sviň Brod řiekáchu.
Když kněz Břěcislav ji tu vzvědě,
mezi panici takto povědě:
„Nebo té dievky dobudu,
nebo svého života zbudu!“
Do kláštera jěde jezdecky,
ale klášter vybi vojensky.
Jitka ciesařovně diechu.
A když Čechy v klášter jdiechu,
Jitka v šarlatnéj kapici
skry sě za oltářem v kaplici.
Kněz Jitku z kláštera vyvede
a po tom s ní na kóň vsěde.
Bradáči řetězem vrata přěpěchu
a za tiem k odění dospěchu.
Když sě konvrši s lidmi snidechu,
proti knězi mocně pojidechu.
Kněz silně sěčieše,
Jitka veždy jako řěpík sě jeho držieše.
Některý konvrš bez ruky stojieše,
druhý bez nohy lezieše,
třetí přěs veš chřbet saděl jmieše,
čtvrtý již bez dušě ležieše.
Řetěz velmi tlustý mečem přětě kněz Břěcislav,
vynide s Jitkú z dvoru zdráv.
Ciesař, když to vzvědě,
na vojnu zapovědě.
