Kněz, to uslyšav, sě zapole.
A jakž brzo by po stole
prosi krsta Bořivoj ot Svatopluka krále, ot moravského,
a Mutudějě, arcibiskupa velhradského.
Ten arcibiskup Rusín bieše,
mši slovensky slúžieše.
Ten u Velhradě krstil Čecha prvého,
Bořivojě, knězě českého,
léta ot narozenie syna božieho
po osmi set po devietidcát čtvrtého.
Když kněz Bořivoj tak stav svój změni,
svět potupiv, v svatost sě proměni:
almužny veliké činieše
a domy božie stavieše.
Prvý kostel v Hradci postavi
a svatému Klimentu jej oslavi.
Druhý svaté Mařie na Prazě,
ot velikých vrát inhed na drázě.
Ot Svatopluka, krále moravského
Tuto chci moravské kroniky málo zajieti,
abych mohl k svéj řěči přijíti,
kako jest koruna z Moravy vyšla,
pověděť, kakť je ta země k Čechám přišla.
Král moravský ciesařovu sestru za sobú jmieše
a tej velmi násilen bieše.
Pro to ciesař naň jide
a král moravský s ciesařem v boj vnide.
Pohřiechu král boj ztrati
a žalostivě sě do Velhrada vráti.
Ciesař za ním do země pojide,
král hanbú u púšči vnide
řka: „Radějí chci konvršem býti
než králem a s nepřátely sě nebiti.“
Pro to v lesě přěbýváše,
za obyčěj s pústenníky motykú kopáše.
Po sedmi let král s dlúhú bradú
jide přěd ciesařovu radu.
I jě sě na ciesařě žalovati
řka: „Kniežata, račte poslúchati!
Mú mi ženu otjal bez práva,
ana v jeho dvořě ješče zdráva.“
Ciesař tej řěči jě sě smieti,
a což mnich mluvieše, jě sě přieti.
Mnich počě mluviti,
že chce toho svým mečem dolíčiti.
Kniežata mnicha neznajiechu,
a však jemu pověděchu:
„Když s tu řěč směl na ciesařě mluviti,
musíš toho svým mečem dolíčiti.“
Mnich tej řěči počě prositi roka,
ciesař vyvrže naň svého soka.
Pojide ciesařóv sok v okole a zpievajě
a na mnicha nic netbajě.
Mnich dosáh mečě sědacieho,
přětě soku ščít i samého.
Ciesař, pozvav mnicha do svého dvoru,
jide jemu u pokoru.
Král Svatopluk da sě ciesaři poznati,
ciesař jě sě ve všem znáti.
Vráti jemu zemi i králevstvie
i da Moravě vše svobodenstvie,
a což by mohl uherské země dobyti,
da jemu moc k svéj moci osobiti.
V krátcě králi Svatoplukovi žena snide
a král vojensky na Uhry jide.
Uhři krále pobichu
a mnoho jemu lidí zbichu.
Král pozvav knězě českého
přěd ciesařě, postúpi jemu králevstvie svého.
I opět jeho Uhři pobichú
a Moravan mnoho zbichu.
Tiem sě král počě velmi styděti
a hanbú k svým nesmě jěti.
I jide tajně na púšči
i by do své smrti v tom húšči.
Dnes na tom miestě mnišie pějí
a tomu klášteru v Uhřiech Zobor dějí.
Ot Vratislava, otcě svatého Václava
Po tom Bořivoj s světa snide
a z kněžstva králevstvie nebeského dojide.
Po něm Spytignev přije stolec otcě svého.
Ten nebieše života silného,
umřě za věka
