a však sami zdrávi biechu
a jich kořist jich panie vidiechu.
Slušie každému dobrým býti,
neb jeho čest po stu let budú mluviti.
V tom boji mezi najlepšími Chval bieše,
ten na ščítě ostrvu jmieše.
A tu ostrva k jménu přijide,
slušno by bylo slyšěti, kako ten rod najprvé vznide.
Ot zdvíhanie svatého Prokopa
Léta ot narozenie syna božieho
po tísici po dvú stú čtvrtého
by svatého Prokopa vzdvíhanie
a jeho mezi svaté připisánie.
Po tom kněz i biskup snide,
Vladislav, jeho synovec, v kněžstvo vnide.
Biskupem Ondřěje zvolichu
a toho, ne jakž právo, zeměné učinichu,
nedachu sě jemu v sbožie uvázati
ni chtiechu jeho poslúchati,
že bieše Němci na Prazě obrok dal
a Němcě byl v svój dvór vzal.
Biskup, zaklev zemi, do Říma jide
a v krátcě v Římě v chudobě snide.
Kněz Vladislav kardinála do země připravi,
ten zemi kletvy zbavi.
Pelhřima na biskupstvo zvolichu
a jeho s velikú čstí světichu.
Ot přěpuščenie krále Přěmysla třetieho
Toho léta kněz Vladislav snide,
syn jeho Přěmysl na otcóv stolec vznide.
Ten počě nemúdřě mluviti
řka: „Vy Čechové nemóžte mne z země i s bohem vypuditi.“
Pro to slovo chtiechu jej Čechy zabiti,
kněz, kryv sě dlúho, musi z země jíti.
Když kněz v ciesařově dvořě stojieše,
doňadž stravu jmieše, dotud čstěn bieše.
Ale když nic nejmějieše,
za jiného chlapa stojieše.
K tomu jej chudoba připudi,
že svój život robotú vztrudi.
V Řězně kamenie nahoru kolem táhnieše
a v tom ze dvú penězí přěs cělý den chodieše.
S knězem Smil Světlík bieše,
ten s knězem v kole dobřě chodieše.
Jeden mu mzdy nerodi dáti,
nedobyv právem, jě sě k bohu žalovati.
Kněz sě na svój stav rozpomanu
a to jemu na mysl tanu,
že pro jeho řěč nemúdrú bóh naň to přěpustil […]text doplněný editorem
A když v tom stavu v Římě biešta,
v jeden svatý den jiesti nic nejmějiešta.
Vládař, jenž sobě jmě Bořek jmieše,
ten knězi ovšem věren bieše.
Ten knězě v Řězně naleze
a zlata mu sto hřiven přinese.
Když kněz uzřě zlato,
věz, kako tbáše na to.
Kakoť ovšem chud bieše
a jiesti nic nejmějieše,
v smiešě počě Smila tázati,
umie li zlato plavati.
Smil mysle, kako je za zlato chleba kúpiti,
smějě sě vecě: „Bylo by toho pokusiti.“
Kněz vecě: „Hlediž na to!“
i vrže v Dunaj zlato.
Smil, vlasy s hlavy dera,
vece: „Toť letí, hara, čerte, hara!“
I jě sě Smil na knězě hněvati
a knězi velmi porokovati
řka: „Chudé kniežě, co budeš dnes jiesti?
By svátek nebyl, pro kus chleba musil by cělý den hlínu miesti.“
Kněz vecě: „Nechci toho učiniti,
raději budu v kole choditi.“
Tak sě svéj chudobě i nasmiešta,
neb na každý den z chleba slúžiešta.
To naň bieše bóh přěpusti,
že nemúdrú řěč z svých úst byl vypustil.
Ale když sě poká svého hřiecha,
přijide mu božie útěcha.
Páni češčí poň poslachu
a zemi jemu opět vzdachu.
