děťátkoma hlavu.
Tak kněz Svatopluk
zahladi vešken Vršóv pluk.
Již viz, že lépe by bylo Božějovi střiebra nebrati
a dobrotivého knězě v zemi nechati.
To sě sta ot narozenie syna božieho
léta po tisíc po stu osmého.
Toho léta Kozma biskup snide
a na jeho stolec Daniel vznide.
Kak Svatopluk Uhry pobil
Tehdy král uherský u Moravu vnide,
kněz Svatopluk proti němu pojide.
Kněz, v lesě honě, oko ztrati,
pro to sě do města Chrudimě vráti.
A jakž sě brzo úraza zhoji,
inhed sě do Uher vzbroji.
Uhry hrdinsky pobi
a jich země až do Střěhomě doby.
Pak ciesař na Polany jěde,
kněz k ciesařovi pojěde.
Polené nemnoho ciesařě tbáchu,
ale Čechóv sě velmi báchu.
Neb ciesař s svými k hradóm nejdieše,
kněz český, kdež přistúpieše,
tu každé tvrzě dobudieše.
Polené jěchu sě mluviti,
by mohli kako Svatopluka zbíti nebo zabiti.
Z Vršovic jeden utekl bieše,
ten Jan Tista slovieše.
Ten sě jě Polanóm mluviti,
že jě chce jeho zbaviti.
Ten tajně v české vojsko vnide,
a když kněz přěd ciesařě pojide,
v srdce knězi střělu vstřěli
a duši mu s tělem inhed rozděli.
Česká dráha na Jana poteče,
Tista, sě ze všěch vysěk, uteče.
Ciesař učini knězě českého
Ottu moravského.
Páni proti ciesařově vóli knězě učinichu
a Vladislava, bratra jeho, knězě zvolichu.
Ne pro to, aby lepší byl,
ale by ten, [jehož]text doplněný editorem ciesař da, nebyl.
„Radějše chcemy sbožie i životy vzvážiti
než zemi volenie ztratiti,“
řkúc: „Ač nám nynie dal knězě jazyka našeho,
pak [by]text doplněný editorem nám dal rodicě svého.
Prvé i slušie nám za právo státi,
upustiece za rohy, úsilno jest za ocas chvátati.
Lépe nám jest nynie sě brániti,
než ny budú po tom nášě děti haniti
řkúc: Otci náši jsú sě na pokoj dali,
a nám jsú hrdla zřězali.“
Pro to knězi nerodichu,
ale jeho bratra Vladislava za kněz jmiechu.
Ot Vladislavova bojě
Vladislav k ciesařovi jide
a milosti ciesařovy dojide.
Když Vladislav u ciesařě bieše
a o pokoji péči jmieše,
tehdy někteří po Bořivoje poslachu
a Prahu s Vyšehradem mu vzdachu.
Vladislav do Čech jěda
a o stavu zemském nic nevěda,
ku Prazě jdieše.
A když na Brusnici bieše,
uzřě kněz Vladislav,
naliť silně jěde kněz Vratislav
na pomoc Bořivojovi.
Vecě kněz Vladislav: „Nu, vzvěžte ku boji!“
Lidé, že Srbóv mnoho, sě vzhrozichu
a knězě na to namluvichu,
že přěd Srby do Prahy pojide.
Ale kdy města dojide,
do města jeho nepustichu.
Vrátivše sě, s Srby sě vzbichu.
Tu sě Čechy dobřě jmiechu,
šlechetně boj na Srbiech obdržěchu.
Ktož v tom boji i málo raněn byl,
kako málo odřěn, však inhed života zbyl.
Ot tohoto bojě Róžě nahoru pojide,
léň mě mluviti, kako ten rod šlechetný vznide.
