i chtiechu jej inhed vzieti.
A jakož jeho dotku,
Přěmysl vstrči v zemi otku
řka: „Žěl mi jest, že ste tak ráno přišli!
Byšte byli teprv ot Libušě vyšli
a bych mohl tuto úlehl vzórati,
viec by bylo nelzě v Čechách chleba oráči kupovati.
Ale že ste uchvátili
a mně v rolí přěkazili,
móž to každý slyšěti rád:
bude v zemi žiezn a často hlad.“
Posáh Přěmysl k lýčěnéj kabeli,
vyně sýr a řešetný pecen velí.
I počě, na radlici položiv, jiesti,
pánóv prosě podlé sebe siesti.
Páni sě počěchu shlédati,
na Libušino řečenie vzpomínati.
I jechu sě jeho tázati,
proč by jemu bylo mílo na železě sniedati.
Přěmysl jim otpovědě:
„Jakž vám jest Libušě řekla, též vám povědě.
Když ste nerodili o dievcě tbáti,
bude vás mój rod železnú metlú kázati.“
Ot kmenu otky Přěmyslovy
Když Přěmysl sniedáše,
jeden pán na otku hlédáše,
že otka vypustila z sebe pět pramenóv
a z nich pokvetu pět ořěchóv.
Čtyřie uschnu po maléj chvíli,
pátý by živ, všěm sě smíli.
O Přěmyslově volení
Když sobě ten div ukázachu
a Přěmysla potázachu,
které by bylo znamenie
suché otky vzekvetenie,
tehdy jim Přěmysl otpovědě
řka: „To já vám vše povědě.
Otka suchá jest znamenie
mého chlapieho urozenie.
Ale žeť jest brzo vzkvetla,
jakž vám Libušě jest řekla,
mój rod z chlapieho pořáda
dojde králového řáda.
Pěti prameny budu kvísti.
To budu na knízě čísti,
že ze mne bude kněžstvo patero,
ale brzo zhyne čtvero.
Páté vzektve velmi krásně
a pustí svój plod jasně.
Ač sě jemu kdy podejde,
a však toho časa dojde,
že vnuk pomstí svého děda,
jeho vrahóm na posledy běda.“
Řka to, vsta z chlapieho sboru
i jide do Libušina dvoru.
A jakž brzo Libušě dojě,
Libušě jej za muž pojě.
Přěmysla páni velikými dary ctichu
a knězě jeho učinichu.
Přěmysl biešě múdré mysli,
on s Libuší vše právo zamysli.
Tehdy Libušě povědě:
„Jáz jedno miesto vědě,
to bude slovutno po světu
jako slunce v svém osvětu.
Pomněte všichni slova mého!
vyndeta dvě olivě z pramene mého,
Václav bude jmě olivě prvéj
a Vojtěch olivě druhéj.
Tě ot pokolenie mého
vzendeta až do královstvie nebeského.
Tě to miesto osvětíta
a, již pohřebena jsúce, svú zemi obráníta.
Stavte město, to vám káži,
tu, kdežť to já vám ukáži,
u Vltavy pod Petřínem,
kdežto tesař činí práh s svým synem.
Pro práh městu vzdějte Praha,
toho města bude silná dráha.
Neb jakž kniežata i králové,
lidé silní jako lvové
proti prahu klánějí hlavu,
aby ji jměli zdrávu,
takež proti Prazě, městu mému,
nebo bude čest i chvála jemu.“
O válcě dievčiej
Pak skončě svój život Libušě,
pohřebu ji ve vsi, jiež diechu Libušě.
Po tom jejie knieně válku počechu
a právě podobnú k smiechu.
Nebo tomu za právo chtiechu,
aby takéž dievka zemí vládla
