kúpati.“
Z toho slova jě sě královic hněvati.
I zabi pro to slovo královic Sderada,
proň sě sta mezi otcem a synem sváda.
Přěd Prahú Sderada schovachu
a ten kostel Sderaz nazvachu.
Královic Břěcislav do Polan jide,
se třmi tisíci Polan přěd Prahu přijide.
Na Prosěcě stojieše
a zemi velmi hubieše.
I počě na otci bojě prositi.
Král nebyl dospěl proti němu vyjěti,
nebo mnoho Čech nerodi přijěti
řkúc: „Neslušie mezi dřvi a mezi podvoj prsta vložiti.“
U Prazě zjevně uzřěchu svatého Václava,
an stojě město žehnává.
A svatý Vojtěch Břěcislavovi sě pokáza
a otci sě jemu pokořiti káza.
Pro to syn otci u pokoru jide,
ale však, bojě sě otcě, z země vynide.
Ot prvého králova syna
Pak král Vratislav snide,
bratr jeho Kunrát na jeho stolec vnide.
Neb zeměné nerodiechu synu jeho Břěcislavovi země dáti,
že směl byl proti otci vstáti,
řkúc: „Dámy li jemu toho užiti,
též nám budú nášě děti činiti.“
Ciesař jim práva toho pochváli,
a pro to sú byli Kunráta z Moravy pozvali.
Kněz Kunrát u prvém létě snide,
kněz Břěcislav k ciesaři jide.
Tu sě přěd ním o zemi súdi
i vyvede na to dobré lidi,
že, ač je zlé vóle proti otci pojměl,
však je proti otci u boj nevněl.
A pro vóli nenie ješče ijeden otsúzen.
Pro to slovo by ciesařem k zemi přisúzen.
Pak kněz Břěcislav Polany pobi
a mnoho polské země doby.
Pak sě jě s strýčěnú bratří vaditi,
chtě jě z Moravy vypuditi.
Neb Vršovci jě vadiechu
a, by u míru bratřie byli, tomu nechtiechu.
Břěcislav na bratří do Moravy jide,
bratr jeho Svatopluk proti němu vynide.
A když na poli bratry proti sobě stojiešta,
náhodú oba knězě na horu přijedesta.
A když sě uzřěsta,
sieci sě bratry chtěsta.
Tehdy Svatopluk bratru povědě:
„Báťo, jáť to dobřě vědě,
že lidé náši okolo nás kusosladie,
chtiece nás užívati, ny v hromadu vadie.
Poslúchaj mne, bratře mój,
ty se mnú s pokojem stój!
A když ny náši lidé smějí vaditi,
dajmy sě jim v hromadě zbíti,
ať kniežat a bratří nevadie
a za střiebro, což sú vzěli, svá těla posadie!“
Břěcislavovi by ta řěč mila
i vecě: „Báťo, to jest pravý vila,
kterýž pro řěč cizieho
nepřietel jest svého bližnieho!
Ale když nás zlý lid smie vaditi,
dámy jim toho zlým užiti.“
Kniežětě sě tajně s mírem rozjesta
a z jitra u boj lidi svedesta.
Vršovci, již biechu kněží svadili,
těch sú Moravěné mnoho zbili.
Nebo ti, již jě vadiechu,
v čelo postaveni biechu.
V tom boji mnoho lidí s obú stranú snide
a po boji sě Břěcislav s bratří snide.
Ot Břěcislava
Tehdy Božěj a Mutyně, Vršovci,
svých kniežat praví vražedlníci,
jesta sě o tom mysliti,
kako by mohla kniežěcí plod zatratiti.
Kněz jednoho lovcě tehdy Němcě jmějieše,
