[413]číslo strany tiskuTím jsou měkké hlásky ṕ, ḃ atd. dosvědčeny pro dobu starou a minulou. Že jsou také v nářečích nynějších, zejména v Čechách v nářečí chodském, doudlebském a lužnickém, pak na Moravě a v Slezsku v celém nářečí slovenském, valašském a lašském, částečně také v hanáckém a jinde, učí a potvrzují popisovatelé těchto nářečí. Podle těchto popisů je nejvíce rozšířeno ṕ-, ḃ- atd. ve spojení s následujícím -i(i), tedy v slabikách ṗi, ḃi atd. (psaných tu pji, bji atd.); ale také v slabikách ṕa, ṕu, ṕě atd. (psaných tu pja nebo ṕa atd.) bývá ṗ, ḃ atd. Říká se na př. pjivo, bjič chod. 39, pjít, sto mjil Erb. čít. 34 (domažl.), pjit, von ho zabjil Šemb. 16 (domažl.), pjivo, bjit, vjisí, rafjička, mjilost Kotsm. 5 (doudl.) pjít, pjivo, holubji (pl. nom., holubi = pl. akk. m. holuby), vjinen, mjísa Šemb. 19 (lužn.), pjivo, mjiłý BartD. 6 (zlin.), huuši chuapji (pl. nom., chuapi = pl. akk. m. chłapy), bjił (bił = był), mjiły (miły = myly) Šemb. 57 (opavsk.); řibjata, holoubjata, hrabjata Kotsm. 6 (doudl.), holubjata, dupjata Šemb. 51 (vých. mor.), hříbʼa BartD. 6 (zlin.), ṕata, ṕasť, v́az, sḿať sa t. 98 (laš.), v hoferstv́ú t. 55 (val.), krv́ú t. 6 (zlin.); Morav́an t. 98 (laš.), Opavjane Šemb. 51; kúṕa gen. kúṕě akk. kúṕu instr. kúṕú (Bartoš), krḿa gen. krḿě akk. krḿu instr. krḿú (týž); kúṕa, zeḿa BartD. 6 (zlin.); atd. –
Z toho ze všeho vyplývá, že vedle tvrdého p, b atd. jednak bylo, jednak dosud jest také měkké ṕ, bʼ atd. –
Jde o znění tohoto měkkého ṕ, bʼ atd. Nynější dialektické střídnice těchto hlásek vyslovují se s příhlasem jotovým (tedy pi n. pi- = pi̭-) tu mírnějším, tu více zřetelným; na př. v nářečí zlínském „se slabým přídechem jotovým“ BartD. 6, kdežto v dolnobečevských slovích hołóbjata, pópjata atp. jest „u výslovnosti rozeznati zcela jasné a zřetelné ju Btch. 441. Podle soukromého popisu Bartošova zní v slabikách pě, bě atp. nejen jotace = pᶥe, bᶥe, ale také retnice změkčená, tedy na př. sg. gen. kúpě vysl. kúṕᶥe, sg. dat. rybě vysl. rybʼᶥe atd.; a rovněž tak v́ᶥadnút (vadnouti) atd. Takové pak nějaké znění – určitěji se vyjádŕiti nelze –, jako je v nynějších nářečích živých, přičítáme také staročeskému ṕ, bʼ atd.; opravňuje nás k tomu kromě analogie také staročeské psaní, na př. ṕíjſſe KřížB. 75ᵃ, l̇íḃjíj t. 95ᵃ, ṁíjl t. 82ᵇ, Wawra z Giwian ŠtítHrad. 168ᵃt. j. Jivian, pamiatny den ListPoř. 1465 t. j. pamiátny, ẇıeeru KřižB. 89ᵃ, zṁíenku t. 87ᵇ, zṗiewati Kruml. 472ᵃ atd.; znění dialekticky různé, jaké při měkkém ṕ atd. dotvrzeno v nářečích nynějších, mohlo bývati ovšem také v jazyku starém.
![[413]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00425.jpg){kind=link}