de.
318. V de, které je z pův. de nebo dь, v jazyku spisovném a většinou i v nářečích nemění se d v ď, a tím liší se čeština od ostatní slovanštiny západní a od ruštiny, a shoduje se se slovanštinou jižní. Na př. deset, vede, den, hoden, v-odpovědech. Ale v nářečích východních, na přechodu k pol. a rušt., měkčí se toto de v ďe (začež podle pravopisu knižného psáno dě). Na př. veděm (vedu), veděš, vedě, veděme, vedětě, zaveděný, iděš, idě, iděm, idětě, děň, týděň BartD. 38–39 (súch.), t. 44 (břez.), t. 105 (laš.); ukradzeny, vedzeny, najdzeny t. 108 (laš., -dze- m. -ďe-); ale sg. vok. hade, žide t. 106 (lašsk.), a po různu také mładeněc, deset a j.; v nář. slc. je tu ďe pravidlem: budete, part. vedeny, subst. deň (psané de vysl. ďe).
V de, dé, které je z pův. dъ- nebo z -doje (stažením), nebo kde -e- je vsuto, neměkčí se ovšem nikdy, ani v nářečích tuto vytčených; na př. dech z dъch-, deska z dъska, laš. též deska BartD. 106, sg. instr. hładem (z -dъmь) t., chudeho, chudemu t., bidlo-bidélko; slc. chudého atd., srov. Hatt. slc. 25.
Srov. ne v § 291 ate v § 305.
dь.
319. Také od následujícího -ь nemění se d v ď v češtině spisovné a u většině nářečí, a je tedy na př. gen. dne (z dьne), adv. dnes (z dьnьsь), stč. zed, čeled, zpověd atd. (z -dь), rodný (z rodьn-) atd. Kde tu je ď, tu stalo se to analogií; na př. v nom. akk. zeď, čeleď, zpověď atp. je ď podle gen. -di t. j. -ďi (nebo -dě t. j. ďe) atd. Tím způsobem proniklo ď zejména v substantivech -dь vzoru kost v nářečích obecných a v jazyku spisovném: náležité zed, čeled, zpověd atd. je pravidlem ještě u Doležala 1746, Tomsy 1782 a Pelzla 1798, Pelzel (1798 str. 44–45) a Nejedlý (1804 str. 141) pokládají zeď, čeleď, loď atp. za moravismy, zpověd, výpověd, zápověd, odpověd slyší se místy (v Čechách sev.-vých.) dosud a píše tak i Palacký a Tomek (na př. Pal. 4, 1, 7 aj., TomP. 1, 196 aj.); ale vedle toho proniká písmem dosvědčené ď od poč. XV stol. v dokladech odpowieḋ HusPost. 18ᵃ, Háj. 13ᵃ, t. 82, mieḋ Kruml. 14ᵇ, mieď Háj. 79ᵇ a j., měď Br. Ex. 35, 55 aj., czeleď VšehK. 16ᵃ atd.; a taktéž proniká ponenáhlu v mluvnicích: měď Nudož. 18ᵇ (1603), zeď Rosa 91 (1672), měď, píď Tomsa 53 (1782), káď, měď, píď Pelzel 21 (1798), zeď, čeleď, píď, káď Dobr. 251 (1808) a 180 (1818) atd. Usus nynější má – mimo archaismy právě vytčené – veskrze -ď: zeď, káď, odpověď atd. (Viz o tom také v mé rozpravě Stč. sklonění substantiv kmene -ĭ 1891 str. 25sl.)
Srov nь v § 292 atь v § 306. –
O dial. huďba m. hudba, z gądьba, v. § 292.
![[403]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00415.jpg){kind=link}