[267]číslo strany tiskujiná, než praejotace při -ú; předpokládáme tedy, že před historickým -ňú bylo starší -niú; z toho stalo se změkčením ňiú, a z toho dále zaniknutím jotace (§ 206) ňú. Znění praejotace bylo beze vší pochyby jako v ě (= ie) a v stč. ie; stejné i, jako znělo v stč. dat. lok. ženě t. j. žeňie, znělo také v předhistorickém znameňiú atp. A jako po n- tak bývalo také po d, t, po r, po souhláskách retnýćh a po z, s; byl tedy na př. sg. dat. listiú pogoriú, krviú, rákosiú atp. Podle analogie pak soudíme, že bylo taktéž také po souhláskách ostatních, totiž po těch, které byly již předtím měkké a jejichžto změkčení nás zde nepoučuje tak, jako změkčení ve znameňú atp., že tedy byl také sg. dat. pořěčiú, sbožiú atd.
b) iu, iú bývá také ve střídě za psl. ju, ją. Na př. du. gen. lok. zemiú z psl. zemju, praes. 1. sg. driemiu a 3. pl. driemiú z psl. drêmją a drêmjątь, part. driemiúc- z psl. drêmjątj- atp. To bývá jen po souhláskách retných; jinde není tomu příležitosti, poněvadž souhlásky ostatní, které tu přicházely do spojení s následujícím -j, jinak se měnily. –
Srov. § 112 a) i b).
206. Oboje iu, iú, i které a) z psl. ьju, ьją, i které b) z psl. ju, ja se vyvinulo, má v češtině platnost stejnou a osudy stejné. Na př. z psl. 3. os. plur. a) pьjątь a b) drêmjątь, kapjątь jsou v češtině tvary s koncovkami stejnými: nejstarší piú a kapiú; pozdější ṕú a kaṕú, srov. part. krópě kapuczie ŽWittb. 71, 6; pak s jotací proniklou piú a kapiú, srov. ženy sě zapyv t. j. zapiú Mast. 373 a part. krópě kapiucie ŽKlem. 71, 6; a dále s přehláskou pí a kapí, srov. že sě zpij lidé Štít. uč. 96ᵇ t. j. zpí, rtové kapí mirrú HusŠal. 102ᵇ atd. Můžeme tedy zde dále k rozdílnému původu těchto hlásek nehleděti a o obojích zároveň jednati.
Co se pak v těchto slabikách dále dělo, jest:
a) Za předpokládané tvary s iu, iú nalézáme v nejstarší češtině tvary střídné s u, ú bez praejotace, a to i v textech, které jinde jotaci přísně označují; v případech sem náležících tedy bývalá jotace zanikla anebo tak se oslabila, že ji písaři neznamenají. Slabiky, kde bývala, zůstaly ovšem měkké. Na př. ciesař zemu porobi DalH. 31 t. j. zeḿu m. bývalého zemiu, k chwalenu ŽWittb. 118, 62 t. j. k-chváleňú m. býv. -ňiú, prawedlenſtwu tvému t. 118, 64 t. j. pravedlenstv́ú m. býv. -viú atd.
b) Jotace tuto zaniklá vyskytuje se pak přece. Na př. v ŽGloss. je sg. dat. k rozeznanu 49, 4 a k ſwazanyu 149, 8, t. j. -ňú a -ňiú, v ŽWittb. prawedlenſtwu tvému 118, 64 a prawedlenſtwyu tvému t. 168, 68, t. j. -v́ú a -viú atd.
c) V slabikách, kde jotace pronikla, přehlasuje se iu, iú v i, í; na př. z akk. zemiu je zemi, z dat. pravedlenstviú je pravedlenství atd.
d) V nč. nářečích, kterých tato přehláska nezasáhla, jest dílem u, ú s předcházející souhláskou měkkou, dílem iu, iú, na př. sg. instr. zeḿú,
![[267]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00279.jpg){kind=link}