změnilo se v pět, proč se nezměnilo též druhé? Nalezneme výklad a výmluvu, že tu působila analogie: k nom. akk. piat, ṕat quinque byl gen. pěti atd., odtud dostalo se -ě- také do nom. akk. a jest tedy pět. Ale proti tomu máme také námitky: a) Také při part. piat, ṕat mohla působiti analogie, totiž z plur. pěti, a nepůsobila; proč tedy analogie v slovích znění indentického tam působila, zde nikoliv? b) Táž analogie mohla působiti také v patnáct, patdesát, památný, památka, částka atd., ale starožitná a rázovitá slova tato zůstala bez přehlásky; proč působila analogie v ṕat-pět, paḿat-pamět, část-čiest atd., a ne také v patnáct, památka, částka? c) Adverbia zpět, opět jsou z býv. -ṕat-, psl. -pętь, jejich -ě- mělo by býti též z analogie; ale odkud měla analogie přicházeti, když slova tato jakožto adverbia byla isolována a souvislost jejich s nějakým přehlasovaným pět-, na př. se zpietiti, bez analyse grammatické zajisté nebyla na snadě? d) Změny, nebo vlastně turbace, které způsobuje analogie, vyvíjejí se znenáhla a bývá dlouhé kolísání, než jazyk od tvaru hláskově správného k tvaru analogií vzniklému přejde; na př. bylo náležitě slyšal plur. slyšěli, pak přibylo analogií také slyšěl n. slyšel a slyšali a jazyk dlouho se kolísal mezi slyšal a slyšel atd., než se ustálil svou měrou novotvar slyšel; při piat, ṕat-pět quinque takového kolísání není, není tedy pravděpodobno, že by přehlásku v něm byla způsobila analogie. To vše platí také o příkladech piast- a pěst (psl. pęstь), piád- a pied nč. píď (psl. pędь), pamiat- a pamět (psl. -mętь) a j., přehlásku ia, a-ě v případech těchto bez obtíží a pravděpodobně vyložiti nelze. Všecky však obtíže odpadnou, když přijmeme hypothesi, že koncové -ь v češtině trvalo ještě, když přehláska a-ě se dála (v XII stol.). Hlásky ъ, ь nezanikly v češtině najednou, nýbrž zanikaly postupně, jak z odstavců 1. a 2. tohoto § vysvítá; mohlo tedy také koncové -ь trvati až do stol. XII. Pročež mám za to, že tak bylo, a přehlásku pět atd. vykládám z piatь, patь atd. Srov. § 95.
Stupňování samohlásek *).
70. V teku-tok, stsl. teką-tokъ máme slova příbuzná, ale vytčené jejich samohlásky e-o jsou rozdílné. Rovněž tak v lat. tego-toga, ř. λέγω-λόγοςatd.
*) Srov. Miklosich, Über Steigerung u. Dehnung in den slavischen Sprachen 1878; téhož, Gramm. I³, a Etymol. Wörterbuch 1886; – Saussure, Mémoire sur le système primitif de voyelles dans les langues indoeuropéennes 1879; – Leskien, Die Praesensbildungen des Slavischen und ihr Verhältniss zum Infinitivstamm, v Jag. Arch. V. (1881), 497 a násl.; téhož, Handb.² 12 a násl.; téhož, Der Ablaut der Wurzelsilben im Litauischen 1884; –Kruševskij, Kъ voprosu o gunê 1881 (výtah z toho a j. od E. Kováře, v článku O stupňování, v Listech filolog. 1887); – Hübschmann, Das indogerm. Vocalsystem 1885, 71 a násl.; – Wiedemann, Beiträge zur altbulg. Conjugation 1886; – Brugmann, Grundriss I. 246–260; – V. Henry, Précis de grammaire comparée du grec et du latin² 1889, 49–52 a j.; – Sobolevskij, Fonetika 1891, 62 a násl.
