Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<504505506507508509510511512>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

Proti českému zg-žď, jež jest v právě ukázaném miezga-mieždě, rózga,-róždě, je slc. zg-zď: rázga dat. lok. razde (vysl. -zďe), miazga-miazde Hatt. Mluv. 153. Na pohled zdá se tu býti starožitnější nežli žď, v skutku je však původu novějšího; analogie s sk-šč, na př. dska dat. lok. stč. dščě, a doklady stč. mieždě atp. svědčí, že slc. není z prvotného zz, nýbrž že se vyvinulo podružně: k striga je dat. lok. stridze, podle toho utvořeno také rázga-razdze a z toho rae atd.; vstoupilo tu tedy na místo staršího žď rovněž tak, jako sc, vstoupilo na místo staršího šč, šť v sg. dat. lok. desce dial. dee (slc., místy) za stč. dščě, dště, srov. § 423.

2. Skupení zz je skoro = zdz. Je v něm tedy skupena souhláska sykavá se zubnou a opět sykavou, a ze skupení takového vynechává se sykavý člen poslední: zz = zdz mění se v zd (zď), podobné jako sc = sts se mění v st (sť), v. § 423 a j. Příklady tomu jsou právě uvedené slc. dat. lok. rázde, miazde: k nom. striga je dat. lok. slc. stridze, má tedy býti k nom. rázga, miazga dat. a lok. rázdze, miazdze, ale změnou právě vyloženou je z toho rázde, miazde.

Assibilaty dialektické ć, .

Hlásky tyto jsou dialektické střídnice za náležité ť, ď; na př. ćicho BartD. 106 (laš.) m. ťicho, eina t. m. dědina vyslov. ďeďina. Jsou to tedy hlásky a střídnice shodné s pol. ć a : české ťicho, dědina vysl. ďeďina = dial. ćicho, eina = pol. cicho vysl. ćicho, dziedzina vysl. eina.

Nyní jsou hlásky tyto v nářečích některých východních, zejména lašském, hrozenkovském a místy na Slovensku; v době staré byly rozšířeny více, v. §§ 308 a 321.

O znění jejich v. v § 396, 7. Tam jest i pověděno, že výslovnost se kolísá: někde vyslovuje se ć, s příhlasem jotovým = ci, dzi, jinde šeplavě způsobem polským, jinde měkce ale nešeplavě, a krom toho vyslovuje se někde c, dz, tedy cicho, dzedzina, a jinde č, , tedy čicho, eina. Zvláště tedy kolísání: ć, c, dz č, . Hledě k základnímu ť, ď myslím, že střídnice původní tu jsou ć, , a z těch že se pak vyvinulo dále jednak c, dz, jednak č, .

V textech starých, kde se tyto střídnice vyskytují, píší se cz a dz; na př. dzyecze Boh. 42, wyedzyeczi dial. Boh. 337 atd.

Z dialektického měnění ť, ď v ć, vzniká pak zvratnou analogií měnění ć, v ť, ď. Místo tin (stín), choditi říká se lašsky ćin, choic atd.; povědomí, že je tu ć a místoť ť a ď, proniká; z toho vzniká domnění,

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 7 měsíci a 9 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).