rovněž tak rzyſky král Pulk. 78ᵃ, rzyſkym králem DalC. 88, rzyſtwye imperii EvVíd Luk. 3, 1, knížata Rzijſka Háj. 179ᵃ, město Rzijſke VelKal. 104, hraběte Sſpiſkeho t. 193, lid walaſky Háj. 454ᵃ, w tovařiſtví HusPost. 14ᵃ, towaryſtwa DalC. 10, towaryſtwie ChelčP. 21ᵃ, t. 27ᵃ a j., milosti towaryſke t. 210ᵃ, mnysky dwor ambitus Diefenb. atp., místo říšský, říšstvie, tovařišský, mnišský atd. Ale i tu bývá výslovnost šs naznačena písmem, na př. adv. towarzyſſky BrigF. 119ᵇ, towarziſſtuie Ol. 3. Esdr. 6, 3 atd., a někdy bývá k tomu konci psáno žſ n. zſ (= žs), na př. Mnižſka hlava Háj. herb. 128ᵇ, pochlebenstvie mnizſke ChelčP. 234ᵃ (t. j. -žské m. -šské), náboženstvím mnizſkym t. 29ᵃ, towarzizſka milost ŠtítMus. 96ᵃ, towarzizſtwi t. – Jinak, totiž v š smísilo se š-s v stč. subst. -štie ze -šьstьje, stsl. šьstьje iter, z koř. ched- stupň. chod-, choditi. Substantivum toto máme ve složeninách stč. příštie, náštie, výštie, záštie, veštie, vzeštie, nč. příští. Příčina, proč výsledek míšení byl zde š a nikoli s (jako v český z češský atp.), byla v měkkosti -stie = -śťie. Vedle příštie atd. je stč. také příščie atd., prziſſczie Krist. 84ᵃ, przyſſczye Pror. Jer. 8, 7 atd.; to se vyvinulo zvratnou analogií: za šť je z pravidla starší šč, na př. ščít-štít, tedy také ke -štie utvořeno domněle starší -ščie. V ŽGloss. je náležité šč ještě pravidlem, na př. přes puſczu 135, 16, zproſczuges 145, 7 a j., a vedle toho je tu psáno: u wiſtu 104, 38 t. j. výšťú, weſtie 120, 8 t. j. -štie, uzeſtie 83, 6; v tom je svědectví, že -štie není ze -ščie. Srov. Listy filol. 1883, 115.
3. š-č mísí se v č. Na př. dešč gen. dščě n. deščě atd., a vedle toho bývá také deč gen. dečě, decz ŽWittb. 71, 6, t. 134, 7, t. 68, 10, ŽTom. 67, 10, položil deczie pluvias ŽWittb. 104, 32; odtud také dščíti a dčíti, dſczil ŽWittb. 10, 7, dczil t. 77, 24 a 27; – ščkáti ze ščьk-, sczkage Hrub. 463ᵃ ſſczkawka singultus Vít. 93ᵇ, Rozk. 2035, a dial. čkat, čkavka škytavka Btch. 440 (dol.-beč.); – ščmel, ſczmel Nom. 64ᵇ a j., a vedle toho čmel, czmel Veleš., czmelowe Roh. 182ᵇ; – ščpav-, ščpieti, ze ščьp- (odtud ščípati, štípati), lúh ẛṫpawy ŠtítOp. 305ᵇ ze ščpavý, ſſtpý Štít. uč. 156ᵃ ze ščpí, a vedle toho nč. čpavý, čpíti n. čpěti; – ščváti pol. szczwać nč. štváti, a dial. čvat BartD. 15 (zlin.), čvať Btch. 440; – tščicě, tſſchzicziu ApŠ. 155, a tčicě, tcziczie ŽWittb. 118, 143; – tudy vysvětluje se také dial. koncovka pl. nom. -čí m. -ščí, (sg. -ský), moravčí, malenovčí, bochořčí BartD. 15 (zlin.) a Btch. 440, po v- a ř-, – a slc. koncovka -čina m. -ščina, slovenčina, polčina atp. m. slovenščina atd. – Sem patří také part. -ččen k inf. čstíti; tvar náležitý je -čščen, poczſczena Hrad. 54ᵇ, ale za to bývá ččen, povýšen a poczczen Alb. 54ᵇ, k božiemu poczczeny Alb. 102ᵃ, poczczen EvOl. 135ᵃ, aby czceni byli Koř. Mat. 6, 2, aby poccen byl t. 1. Petr 4, 11. – Dále sem patří čirý proti ščir- v dial. ščirý, pol. szczyry rus. ščiryj atd. Mikl. Etym. Wtb. 343, a číplý schlank,
