f, fʼ.
1. Souhláska f píše se literou f, na př. ufal ŽKlem. 7, 2, falſowati Hrad. 133ᵇ, vfagicz Štít. ř. 77ᵇ, dovfal Pror. Jer. 13, 25, vfanye Ol. Est. 14, 12, vfagy NRada 43, yozefowi BrigF. 2; – častěji zdvojeným ff, na př. uffal ŽKlem. 30, 2, vffayu ŽWittb. 10, 12, uffati Hrad. 48ᵇ, vffam Modl. 4ᵃ, dovffam t. 80ᵃ, dovffanye Pror. Jer. 2, 37, Ruffona Marg. 391, ffaraonowi BrigF. 30, fflaſſku LékB. 205ᵃ; dauffati Br. Isa, 12, 2, hauff t. 31, 4, harffa t. 16, 11. s ffjku t. 34, 4, fformuge t. 44, 10, fflaſtr t. Jer. 46, 11; ffalſſowati VelKal. 45, proffesſor t. 350, Adolff t. 188 atd.; – nebo spřežkami ph na př. yozeph ŽKlem. 104, 17, vphal bych AlxB. 6, 15, uphaſta AlxBM. 1, 7, douphayu t. 3, 37, rozſſaphnoſt Štít. uč. 152ᵃ, rozẛaphnoſt ŠtítOp. 138ᵇ, – nebo pf na př. vpfagy KatBrn. 454 (p později vyškrabáno). – Rosa 1672 str. 9 chce rozeznávati tvrdé ffa měkké f, na př. hauff a fjk.–
2. f není hláska praslovanská; kdekoliv v slovanštině jest, tu všude buď je v slově přejatém, buď vyvinula se podružně. V češtině jest f:
v slovích přejatých za cizí p, v. § 335; – za cizí v, v. § 351; – za cizí ch, v. § 388; – a obyčejně za cizí f (pf), na př. fík, fara, Josef, trefiti, flaška atd. Ale ne každé cizí f (pf) má v slovích do češtiny přejatých střídnici f, nýbrž v češtině bývá za cizí f často p, b, v, viz § 355.
V slovích domácích máme f:
a) V úfati a jeho odvozeninách. Slovo to pochází z koř. pъv- (odtud i adj. pevný = pъvьn-), stsl. pъvati, upъvati atd.; z u-pъva-ti bylo č. upvati, a z toho dále úfati; změna pv-f stala sc trvám tak: úpva- spodobeno v úpfa- (srov. pol. obfity m. opfity, z opwity, a toto ze stpol. oplwity abundans), a to dále změněno v úfa-. Tak lze také vysvětliti drof- adj. drofí z býv. dropva: droptwa Boh. 21ᵇ a j., dropfa olor Rozk. 387, droffie krev ApatFr. 84ᵇ.
b) Místo v, dílem spodobou v sousedství souhlásek temných, na př. kafka m. kavka, fčela m. včela atp., dialekticky také k-fám, králostfí atp., – dílem a porůznu v slovích jednotlivých, na př. fous m. vous, rozflasaný m. -vlas-; frčeti vedle vrčeti a j., – v. § 254 a 350.
c) Porůznu a dial. také jindy, na př. doudl. a zlin. fáb m. páv, val. flekotať m. blekotali BartD. 63 a j.
d) V interjekcích a slovích onomatopojicky utvořených, na př. fi, fuk, fúk, foukati, fučeti, fičeti, fňukati, frk, frkati, hafati, blafati atp. –
Když pak f je v češtině hláska dílem cizí, dílem nová, nemohly se při ní vyvinouti změny tolikeré a takové, jako při retnicích ostatních, jež máme z doby psl. Zejména strany měkčení v f máme svědectví jen v dial. rafjika Kotsm. 5 (doudl.), 3. plur. trefʼa BartD. 77 (val.) atp. Tomsa (1782) str. 9 míní, že v haufy zní f jinak než ve fík a fěrtoch; rozdíl, který tu lze postihnouti, jest od následující samohlásky. –
