dialektické: dé m’ to m. dej mi to, dé koňov’ sena m. koňovi, vonišl’ na hulc’ m. šli na ulici Šemb. 43 (záp.-mor., horsk.).
8. Krom toho vynecháno i po různu v slovích jednotlivých. Za stsl. inogъ, z inъ (pův. oi̯n-) unus, solus, „nach dem Leben ausser aller Gemeinschaft“ Mikl. Et. Wtb. 96, je č. noh. – Za starší inhed a ihned je později (ale již v dobé stč.) nhed a hned, inhed Jid. 100, NRada 905, ẏhned NRada 752, nhed LAl. a, hned Hrad. 71ᵇ. – O veliký-velký v. str. 228.
– Místo píšu atd. je mor. pšu atd., vlivem tvarů infinitivních, které jsou bez -i-; tak vyslovováno u Evančic již v stol. XVI, Blah. 274. – Ve pcháti (mor.) vedle píchati (česk.) není -i- vysuto, nýbrž pcháti je z pьchati, v píchati pak je slabika kořenná zdloužena; týž rozdíl jest ovšem také v II. třídě: dol.-beč. vypchnóť a vypichnóť, upchł a upichł atd. Bartocha 422. – Také v č. octnúti vedle cítiti (stč. cútiti) není -i- odsuto, nýbrž je samohláska kořenná stupně nižšího cьt-, jak svědčí part. ocetl, (on) se oczetl Hrub. 246ᵃ; totéž je v rus. očnutь, pol. ocknąć m. octnąć (srov. Mikl. Et. Wtb. 357 a Athen. VII, 184). – Místo odpočinouti říká se někdy chybné odpočnouti; chyba vzniká mylným spojením slovesa toho s počíti ob. počnouti praes. počnu. – Slovo přejaté marnář, marnéř je m. marinář: čtyř marnarzow Mill. 100ᵃ, toho marnerzie OtcB. 266ᵇ v. marynař Baw. 232 a j.
o ; ó, uo, ů; io.
176. uo (u̯o) je dvojhláska, = u+o v slabice jedné. – ů je dlouhé ū, vzniklé z uo; ve psaní ů jest pro oko rozdíl od jiného dlouhého ū, psaného ú. – Hlásky uo a ů jsou pozdější střídnice za původní ó; kaźdé ů vzniklo ze staršího uo, každé uo z ó (v. § 183).
Krátké o píše se literou o.
Dlouhé ó píše se v textech starších dílem bez označení délky touž literou o, na př. konom ŽWittb. Hab. 16 t. j. koňóm, – dílem s délkou označenou, a to spřežkami oo, oo, na př. kooku Jid. 84 t. j. k-óku (-ó- zdlouženo po předložce, v. § 178), woopatftwi Hrad. 15ᵇ a 24ᵃ t. j. v ópatství (též), nooh Pror. 26ᵃ t. j. nóh (pl. gen., v stč. zdlouž.), – nebo literou ó, na př. zaſtupów BiblB. Mark. 8, 2, ſtadóm Ol. Gen. 47, 4; literu ó odporoučí také pravopis Husův.
Dvojhláska uo píše se v týchže textech spřežkou uo, na př. buoh Štít uč. 88ᵃ, – někdy uó, na př. duóm BiblB. Mark. 7, 24, muóg t. 9, 7, z-uóblaka t., huóru t. 9, 2, chlebuów t. 8, 16 atd., duóm Ol. Deut. 14, 26, t. 15, 16, t. 22, 2, t. Jos. 24, 15 atd., – někdy úo, na př. zaſtupúow BiblB. Mark. 9, 17, púoft HusPost. 43ᵃ, wúoz Ol. Ex. 14, 6, búoh Kruml. 2ᵃ, barvy rúożiené t. 10ᵃ, hadúow t. 28ᵃ, hrziechúow t. 30ᵇ a j.; srov. mrus.
