totižto víru, ale i záponu, totižto naději, k tomu i sukno, totižto milost nebo lásku, všecko šeredně zmrhají, což jim jich Otec nebeský odkázal.
Tento příklad jest o přílišné pejše a velmě pěkný
Jovinianus císař když mnoho let kraloval, jednú v noci v loži odpočíval, i myslíše z přílišného nadutí srdce: „Jest li jiný který buoh, nežli sám já?“ A tak v tom myšlení vstav ráno, svolal své rytíře i jiné panoše a řka: „Milí, jezme spíše a na lov pojedem.“ Dokonavše jídlo, jeli na lov. A když jel, tedy horko netrpedlivé napadlo císaře. Tak velmi žžíše, že se jemu zdálo, by chtěl umřéti, leč by vody studené došel a v ní se zkúpal. Zatím vzhlédl, zdaleka uzřev vodu širokú, vece rytířstvu svému: „Ostaňte tuto, dokadž se k vám nevrátím.“ A ihned kvapně k té vodě jel, až ssed s koně, rúcho s sebe složil a do vody všel, a tak dlúho tam byl, až se i zchladil. Ale mezi tím, když se ještě chladíše césař, přišel některaký k němu ovšem podobný v tváři, v postavě i v osobě, i obliče se v rúcho jeho a na jeho kóň vsedl i jel k rytířstvu k tomu, jenž čakáchu císaře. A ode všech jakžto císař přijat jest, neb všichni mnějíchu, by císař byl, protože ve všem k němu podoben bíše. A ihned nechavše všeho, jeli domóv. Potom Jovinian císař, z vody vyšed, ani rúcha ani koně nenalezl. Divíše se i také zamútil se velmi, protože náh bíše. A dlúho mysliv, co má učiniti, po dlúhé chvíli sám k sobě přišed vece: „Tuto blízko bydlí jeden rytíř mój; pójdu k němu, zda mi rúcho a kóň dá, a tak do svého domu přijdu a uzřím, kterak a skrze koho tak hanebně zde sem ostaven.“ Po tom myšlení ten jistý Jovinian césař, sa náh, jakož jej mátě urodila, k hradu toho jistého rytíře přišel a na vrata potlúkl. Otázal vrátný, co by chtěl. Vece císař nahý: „Odevři vrata, jednak uzříš, kdo sem já.“ A vrátný, vzřev jeho, i vece: „Kto si ty?“ A on vece: „Já sem Jovinian císař. Rci pánu svému, ať mi rúcho pošle a kóň, neb příhodú rúcho i kóň ztratil sem.“ Vece jemu vrátný: „Špílíš, nesčastný chlape! Neb pán mój již s císařem a s jinými rytíři, k dvoru císařovu jev a provodiv jej, zase se vrátil a již za stolem sedí. A přesto jáť to svému pánu povím.“ A ihned ten jistý vrátný, všed ku pánu svému, všecko jemu pořád pověděl. Tedy ten jistý rytíř přikázal vrátnému, aby jej
