nepřijal, nikdy by nebyl trpěl. Ale král jest modlitba nábožná, nebo jakožto král v svém království statečně činí, což chce, takež nábožná motlitba mocně jde před obličej boží a všecko obdrží, což se jí líbí.
Čte se také v Životech Otcóv svatých, že byli čtyří pústeníci v jednom domu dobrého života. A tak jednu chvíli jeli se mezi sebú mluviti, tížíce, aby každý pověděl svú ctnost. První řekl, že by byl velmě pokorný, tak jakož se jemu zdá; druhý řekl, že by byl trpědlivý; třetí řekl, že rád poslúchá toho, ktož mluví o Bohu; čtvrtý řekl, že se rád postí i modlí. Čtyři spolu sjednali se, modlili sú se, aby Pán Bóh jim zjevil, který by byl z nich najhodnější. A uslyšali sú hlas řkúcí: „První z vás mne jímá, druhý mne drží, třetí mne víže, čtvrtý mne nosí. A tak každý v svém řádu bude mne držeti, ač mne ze všeho srdce bude milovati.“
O čtyřech synech
Bieše některaký král múdrý i bohatý, jenž mějíše ženu milú, kteráž zapomenuvši pravé lásky k svému králi, tři syny k královstvu porodila z cizoložstva, jenž biechu vdy králi protivni a v nižádné věci k němu podobni nebyli. Naposledy po těch třech z králového semene čtvrtého syna počala, porodila i odchovala. Ale přihodilo se, že král skonal své dni, s tohoto světa snide a v královém hrobě pochován bieše. Tehdy ihned po jeho smrti čtyři synové napřed jmenovaní jali se o království krikovati, který by z nich měl kralovati. V tu dobu rytíř některaký starý, někdy mrtvého krále tajník nebo tajná rada zvláštie, knížatóm a rytířóm toho království takto vece: „Poslúchajte rady mé! Hodné jest vám, aby tělo pochované královo z hrobu ven vyňato bylo a z těch čtyř synóv každý lučiště a střelu aby hotovu v svú rukú měli. A kterýžkoli z nich tělo svého mrtvého otce hlúbe zastřelí, bude králem nad jinými.“ Ta rada se všem slíbila, tak že krále z hrobu vyňali a k jednomu dřevu přivázali. Tedy prvý syn střelu svú střelil v pravú ruku; těžce ranil otce. Protož jakožto dědic jediný a pán království toho velebíše se. Ale druhý zatočiv střelu, bliz od ust střelil. Protož nad prvého království sobě připisováše. Ale třetí srdce královo svú střelú prostřelil, jenž mníše, by proto před svými bratry beze všeho kriku
