Počínají se příkladi světští z kronik římských
Doroteus císař ustavil za zákon, aby synové otce i máteř v jich núzi podepřeli anebo jim v jich núzi pomáhali. Bieše tehdy toho času v císařství jeho některaký rytíř, maje ženu svú, s nížto syna porodil. I jel jest ten jistý rytíř v jízdu do daleké vlasti i jat byl i silně okován. Ihned, jakž se to stalo, psal své ženě i synu svému, aby jej vypravili. Žena to uslyševši, tak velmi plakala, až i oslnula, všecka jako mrtva byla. Tehdy syn řekl své mateři: „Chci jeti k otci svému, abych jej vypravil z vězení.“ Odpovědě jemu mátě a řkúc: „Nepojedeš, protože si jediný syn mój a radost duše mé a mohloť by se přihoditi též tobě, jako otci tvému. Chtěl by ty raději otce odtomného, jehož doma není, vypraviti, nežli máteř přítomnú domácí krmiti? Kterakžkoli ty jsi syn mój otce svého, však s’ z břicha mého vyšel. Já jsem doma, ale ne otec tvój. Protož konečně pravím to, že nikakež ode mne nemáš odjíti.“ Odpovědě syn, a velmě múdře: „Kakžkoli syn tvuoj sem, však otec mój prvnější jest příčina porodu mého nežli ty. Otec mój jel jest v jízdu do daleké vlasti, ale ty doma si; on jat a silně okován, ale ty si prosta; on jest mezi rukama nepřátelskýma, ale ty mezi přátely prostě chodíš; on zavřen, ty prostě chodíš; ty si slepa, on nevidí světla, řetězy trpí. Protož k němu chci jeti a jej vypraviti.“ A tak se stalo.
Z toho příkladu vejklad nebo rozum duchovní jest tento:
Najmilejší! Tento císař jest nebeský Otec, jenž ustavil zákon, aby synové ctili i zpodpierali v núzi své rodiče, totiž otce i máteř, a ve všem jich poslúchali. Ale kto jest ten rytíř, otec, a kto mátě? Zajisté otec Kristus jest, jako se píše v pátých knihách Mojžíšových: „Zda on není otec tvój, jenž vládne tebú a učinil i stvořil tě?“ Viete li, když
