pozná mě.“ A tak umysliv sobě, přišed k svému dvoru, jsa ještě náh, jal se tlúci. Uzřev jej vrátný, vece k němu: „Kto si ty?“ Tedy on vece: „Neznáš mne?“ Vrátný vece: „Neznám.“ Opět césař vece: „Tomu se velmě divím. Maje rúcho mé na sobě, i neznáš mne, jenž sem já je tobě dal.“ Vece vrátný: „Špílíš, rúcho pána svého císaře nosím.“ Tedy césař vece: „Já tebe prosím pro milost boží, aby šel ode mne k císařové a pověděl, že sem já césař. A nebude liť chtieti věřiti, řci jí tato tři znamení, jež jich do té chvíle ižádný nevěděl, jediné já a ona.“ Vece vrátný: „Nemám v tom pochybení, že blázníš, avšak paní své césařové povím slovo to a jist sem, že proto utrpíš.“ A s tím vrátný přišed před císařovú poklekl, všecko pořád pověděl. Tedy uslyševši to, zamútila se velmě. I vece k císařovi: „Ó milý pane, slyš dvorné věci, že ta tři znamení, ješto sme sama dva mezi sebú v tajnosti měla, nějaký žebrák po vrátném mi jest vzkázal a pravě, by byl césař.“ Tedy on, uslyšav to, přikázal, aby jej předeň přivedli. A když přiveden byl, vece césař všem, ješto na jeho síni sediechu a druzí stojíchu: „Milí, slyšte slova, kteráž tento praví.“ I vece k němu: „Milý, pověz mi, kto si ty a poč s’ sem přišel.“ Tedy on vece: „Pán césař sem této říše a přišel sem, abych mluvil s svú paní césařovú.“ Vece césař všem, ktož biechu na sieni: „Pod přísahú povězte mi, kto jesti z nají dvú césař?“ Tedy oni všickni vecechu: „Ó milý pane! Tato jest předivná otázka. Nikdy sme toho zlosyna neviděli, ale tě sme z mladosti znali, a náš pán i césař si i byl s’.“ Také i césařový vece: „Pověz mi, milá paní, znáš li tohoto člověka, jenž praví, by císař byl a pán tvój?“ Vece císařová: „Ó milý pane! Proč také věci na mně tiežeš? Zda nyní tomu XXX let, jakož sem s tebú byla a dietě skrze tě měla?“ Obrátiv se césař, vece k němu: „Proto, že s’ se směl césařem nazévati, vydávám na tě súd, aby k ocasu konckému byl přivázán. A potom budeš li kdy smieti se césařem jmenovati, na smrt ohavnú tě odsúdím.“ A zavolav sluh svých, přikázal jim, aby jej k ocasu konskému přivížíc i vlačili, ale ne do smrti. A tak se stalo.
Potom jsa vyhnán, a jako zúfav sobě, vece sám v sobě: „Zahyň ten den, v němžto sem se narodil!“ A když to myslíše, bliz od hradu přebýváše pústeník, jenž bíše zpovědlník
