zborem anjelským proti těm, jenž sú jeho zde v svá srdce nepřijeli, ale skrze hřích častokrát i konečně vyhnali. Protož leknúce se toho, předešlem napřed starší své z našeho pokolení svaté, to jest patriarchy, proroky, apoštoly, mučedlníky, ať nám pomohú. Pakli by těch nechtěl slyšeti, tehdy s velikým náboženstvím pošlem mlazší, totižto apoštoly, mučedlníky, zpovědlníky, panny i vdovy všecky kajíce Nového zákona. Pakli by těch opět nechtěl slyšeti, tehdy s velikým náboženstvím prosme Panny Marije, matky jeho, našeho Pána Jezukrista, a ta nám bez pochybení obdrží milost u svého Syna najmilejšieho, jižto v ničemž neoslyší.
O jednom pústeníku
Některaká urozená vdova trpěla mnoho protivenství od některakého ukrutníka, jenž hubíše její zboží. Ale ona na každý den slz mnoho vypustila a v tesknosti veliké byla. Stalo se jednoho dne, že jeden pústeník přišel do jejího domu, a uzřev její opuštění i zámutek, slitovav se nad ní, s tím ukrutníkem za ni v boj podstúpiti chtěl takúto úmluvú, ač by v boji sšel, holi jeho i mošny aby zvláště suokromě ostříhala a tím jeho památku měla. A tak se stalo, že ona slíbila. Tehdy pústeník jal se s tím ukrutníkem bojovati tak dlúho, až jej i zahubil. Ale on také byl těžce raněn, až i od toho umřel. Když uslyšala ta jistá paní, činila to, což slíbila. Ale potom k té jisté paní přijel jeden hrabie, prose jí, aby jej pojala. Tehdy uslyševši tu řeč, jala se sama v sobě mysliti: „Snad tento hrabie do mé komory vejde a hanba má veliká bude, uzří li tam huol a mošnu pútničí.“ A tak bojéci se té hanby, zapomenuvši svého slibu, kázala tu jistú huol i s mošnú ven vynésti.
Rozum toho
Najmilejší! Paní tato urozená vdova duše jest každého člověka až do umučení božího. Ukrutník jest ďábel, jenž ji zbavuje dědičství království nebeského skrze mnohé časy. Protož velmě plakáše i žalost velikú mějíše a bez divu. Nebo v pekle posazena bieše, dokudž pútník nepřišel, to jest Pán náš Ježíš Kristus, jenž stúpil s nebe
