Pána Jezukrista, nade všecko, jenž svú svatú krví tě zmaloval a v nevinnost tě navrátil.“ Protož rci každý za to jeden Otčenáš a jedno Zdráva Maria s náboženstvím, aby nás dnes ráčil svú svatú krví zmalovati a potom svú milost dáti. Amen.
O hadu a žábě
Teodyzius césař v Římě kraloval, múdrý velmi, jenž zrak ztratil bíše. Ustavil byl zákon taký, pověsiv zvon na své síni, že ktožkolivěk měl by co činiti, aby přijda v ten zvon pozvonil, a ihned aby súdce, jakž ten zvon uslyší, sstúpil a každému pravdu bez meškání učinil. V tu chvíli bíše některaký had, jenž pod tím zvonem hnízdo mějíše i k tomu svój plod vyvodíše. Stalo se, když již haděnci malí po něm plaziti mohli, starý had i s dětmi jednoho času na slunce na místo vylezl. A když tam na slunci bíše, některaká veliká žába v jeho hnízdo vešla a tu bydleti chtěla. Tedy když se zase s svými dětmi vrátil, uzřev tu jistú žábu, všed na ten jistý provaz, jal se zvoniti, jako by řekl: „Súdce, stup dolóv a učiň mezi mnú a túto žabú pravý súd, jenž násilím v mém hnízdě přebývá.“ Ale súdce, když ten zvon uslyšel, sstúpil doluov, a ižádného neviděv, i šel zase. Ale had jal se opět zvoniti. Uslyšev to súdce, opět stúpil dolóv a hada uzřel, an na provaze visíše zvonu. Ohlédav pilně, co by to bylo, nalez žábu, ana v jeho hnízdě sedí. Vstúpil k césařovi, a kterak se přihodilo, zvěstoval. Uslyšev to císař vece k němu: „Rúče sejdi dolóv a žábu z hnízda ven vyžeň a zabí, aby své místo bez příkazy měl.“ A tak se stalo. Když žába zabita byla, had i s svými dětmi do svého hnízda zase vstěhoval se.
Ale potom, když císař jednoho času v své komoře na svém loži odpočíváše, a ten jistý had do jeho komory všel a nesa v svých ustech malý kamének. Uzřevše jej komorníci, jali se císařovi praviti řkúce, že by had k němu šel. Vece jim césař: „Nepřekážejte jemu; mním, že mi nic zlého neučiní.“ Tedy ten jistý had, všed na císařovu posteli, přitočiv se k jeho tváři. A když k očima přilezl, ten jistý kamének, jako v ustech mějíše, pustil jemu na oči a ihned zalezl pryč. Ale césař, jakž brzo tím jistým kamenem očí svých dotekl, ihned jasný zrak přijel, ne s malú radostí. Potom ten jistý kámen až do smrti s velikú stráží choval a Bohu milému s velikú radostí děkoval.
