a pušku srdce tvého otevřel skrze dobré naučení, a staré písmo, totižto zlý život, promění v tvé duši, aby ji mohl čístu zachovati a potom Bohu oddati. A tedy budú veliké hody se všemi svatými v nebeském království.
O jedné ženě
Octavianus tak řečený král když kraloval, nad jiné svú ženu velmi milováše, a to pro troji věc: najprvé, že jemu byla velmě věrna, druhé, že byla velmě krásna, třetí, že byla velmě poslušna a ustavična.
Najmilejší! Tento král móž znamenati našeho milého Pána Jezukrista, jenž svú chot, každú duši, miluje nad jiné, že jest věrna, jiných bohóv nemajíci, krásna bez poskvrny hřícha, poslušna a ustavična v božském přikázaní bez proměny až do skončení.
Tiberius césař v Římě kralováše, jenž příliš hlas sladký milováše. Protož přihodilo se jednú, když byl na lov jel, uslyšel některaký hlas velmi sladký, a tak se jemu zdálo, že nikdy tak sladkého hlasu neslýchal; a po tom hlasu sám jedinký jel. A když k tomu přijel, uzřel některakú vodu dlúhú a širokú, podlé nížto některaký chudák sedíše, huda na své húsličky, z nichto ten sladký hlas pocházíše. I vece jemu císař: „Milý, pověz mi to, že z těch húsliček tak sladký hlas vychází?“ Tedy on odpovědě: „Pane, tuto XXX let sem bydlil, a Buoh mi dal takú milost, kdyžkoli v struny udeřím, ihned sladký hlas z nich vynde, že ryby tuto přijdú ke mně, jimiž já i má čeled do sí chvíle živili sme se. Ale pohříchu před sím u malých dnech z druhé strany této vody vychází některaký skřečník s hvízdačkú, že tak nadšitě sladce hvíždě, že ryby, nechajíce mne, i jdú k onomu skřečníkovi.“ Vece k němu císař: „Aj, teď v měšci mám zlatú udici; vezmi ji sobě a přivěž k dlúhému prutu, udeřiž v húsličky a tak ten jistý skřečník s hanbú otejde.“ Tedy ten jistý chudý rybář učinil podlé rozkázaní císařova. Přivázav k dlúhému prutu udici, jal se hústi. Ihned ryby z té vody jakžto dřéve k němu běžíchu a on je ven udicí metáše. Uslyšev to skřečník i uzřev, s hanbú odšel a ten jistý chudý rybář až do smrti bez příkazy v té vodě ryby lovíše.
