Kristovi k věčnému králi přivázán na věky.
Biešta dva bratry, jeden žák a druhý lajk nebo neučený. A ta oba přijata sta v zákon do jednoho kláštera. Ale když žák svój čas strávil v zpievaní, v čtení, v písmě i v rozličném skládaní, událo se jednú, že otázal svého bratra neučeného, kterak by svój čas strávil, když písma neumí. Tehdy on jemu odpověděl: „Dávno sem se tří liter naučil, kteréž na každý den v svém srdci přemietám. Z nichžto prvá jest černá, druhá červená a třetí stkvúcí.“ Tedy žák tázal, kteraká by jména byla těch liter. A on odpovědě: „Prvá litera jest pamět i vzpomínaní hříchóv mých, jenž jako černi sú a těžci a mé srdce mútí, a k tomu zpomínaní tmy pekelné a hrozné. Druhá litera jest červená, to jest pamět róžená krve mého Spasitele a Stvořitele, Pána Jezukrista, jenž na svatém kříži za mne hříšného hubeného pěti potoky z svého svatého těla ráčil hojně proliti, ne naší zásluhú, ale z svého velikého milosrdenství. Třetí litera jest stkvúcí, totižto žádost nebeské radosti i té vší říše nebeské, jenž v bílém rúše následují Beránka, našeho Pána Jezukrista milého, kamž se koli obrátí.“ Uslyšav to žák […]text doplněný editorem[23]chybějící text, vždycky bratra svého všeho málo nebo jako nic umění nepočítáše. Protož ižádný učený života nebo dobrých mravóv nezamítaj. Zajisté ižádný člověk neví, jest li nenávisti božské hoden čili milosti. Nebo cožkoli lidé činí, úmysl jich všecky súdí.
Čte se v knihách o mluvení svatého Petra ku Pánu Ježíšovi, kdež dí: „Věděl sem kdys pět mužóv, kteréžto někteří lidé za blázny měli: Prvého sem viděl, an jí piesek morský tak chtivě, až mu s obú stranú ven se sypáše. Jiného sem viděl, an stáše nad jamú síry a smoly plnú, z nížto smrad netrpělivý vycházéše. Třetího sem viděl v horúcí peci ležíce, kterémužto tak veliká horkost stačiti nemohla, nebo chvátáše jiskry, jenž z peci létáchu. Čtvrtého sem viděl, jenž na výsosti chrámu sedíše, aby vítr lapal, a vždy usta otvieral, aby každý člověk jej viděl s otevřenými usty. Pátého sem viděl, jenž vždy své ruce i noze, a což mohl doséci usty svými, hltavě žráše.“
Najmilejší! Skrze prvého muže, jenž písek morský jedíše, móžem znamenati lakomého, jako múdrý Šalomún die: „Jeden jest a druhého nemá, avšak
