Praví mistr Valerius Veliký v třetích knihách, že některaké dietě urozené podlé oltáře stoje, když Alexander Veliký obětováše, popadl kadidlnici, chtě jemu podati. Horúcí uhel jemu na rámě upadl, a kakžkoli žhlo jej tak velmě, až smrad těch, jenž okolo stojíchu, došel bieše, však ten jistý mládenec pro to vždy ramenem svým nehnul, aby oběti nepřekazil. Alexander, vida to, nechal jeho hořeti, chtě jeho tak pokusiti.
Najmilejší! Skrze tohoto Alexandra, jenž všecky národy přemohl, rozumí se Kristus, jenž proti ďáblu i proti světu svítězil, jakož sám řekl: „Úfajte, nebť sám já přemohl svět.“ Najlepší obět učinil, když za nás umřéti chtěl. Ale mládenec, jenž při té oběti stál, když Alexander obětoval, jest každý člověk, jenž obět dobrých skutkóv má obětovati Alexandrovi, totiž Pánu Jezukristu, jenž se za nás obětoval. Jakožť David dí: „Obětujte obět a úfajte v Hospodina.“ Ale uhel horúcí padá na nás, to jest když ďábel některakým pokušením snaží se našim dobrým skutkóm překážeti. Nebo pokušení ďábelské jest oheň, jakož David dí: „Ohněm s’ mě pokusil a není ve mně nalezena zlost.“ Ale příkladem toho mládence ramenem svým nemáme pohnúti. Skrze rámě znamenává se síla duše, jenž má v nás býti, abychom oběti dobrých skutkóv nezmrhali, jakož svatý Jan die: „Blahoslavený muž, jenž strpí pokušení.“ Ale Alexander, totižto Kristus, pravý pán světa, horúcím ohněm páliti nás tím déle přepúští, aby stálosti naší pokusil a také aby nám korunu věčného života dal. Neb ižádný nebude korunován, leč by statečně bojoval.
O římské bohyni
Rozpráví Alexander mudřec o přirození [v]text doplněný editorem[17]GestaB, GestaU „rozličných věcí“ rozličných věcech, že mistr Virgilius v římském městě ušlechtilú sien učinil. Prostřed té sieni stál obraz, ježto bohyně římská byla. Ta držíše zlaté jablko v své ruce. A okolo té sieni okršlek se všech strán stojíše každé krajiny, kteráž jim poddána bieše, měděný zvonec v své ruce držíše. Ale když která krajina z těch krajin chtěla se Římanóm protiviti, ihned té krajiny zvonec se zvonil. A ihned rytíř vyšel, na měděném koni sedě, na samý vrch té sieni, třesa kopím a na tu jistú krajinu, kteráž se měla protiviti, hledíše. A ihned Římené, připravíce se proti té jisté krajině, vyjeli a ji vybojujíc, zkazili.
