Najmilejší! Toto město jest tělo člověčí, jenž pět bran má k východu měšťanóv, totižto pět smyslóv. V tom ustavena jest ušlechtilá sien, totižto duše rozumná, v nížto u prostředce stojí ušlechtilý některaký obraz, zlaté jablko drže v ruce. Tento obraz jest podobenství, kteréž duše má z Bohem. Ale troje království jest, jenžto toto město vybojuje a jemu se protiví, a nadto snažili sú se, aby sien konečně zkazili, to jest, aby duši i tělo do hořícího pekla přitáhli. Ta tři království sú ďábel, svět a tělo. Obrazové jich sú: najprvé obraz ďáblóv jest pejcha, obraz svita jest lakomství, obraz těla rozkoš, smilstvo. To sú ti tří obrazové těch tří království, o nichž dí svatý Jan: „Všecko, což jest v světě, totižto v světských lidech, nebo jest pýcha života, aneb žádost očí, aneb zlá žádost těla.“ Ale když člověk znamená, že ti obrazové chtí tělo i duši zahubiti, tehdy rozum má se inhed připraviti a statečně proti nim bojovati, dokudž jich pod se nepodrazí, tak aby jemu víc z boží pomocí nemohli panovati.
Jakož praví mistr Plinius, že jest některaké dřevo v Židovské zemi podlé hory Sinaj, jehož ovoce přesladkú vóni má. A podlé toho jistého dřeva bydléše některaký had, jenž slove jakulus; ten vóně toho dřeva velmi nenáviděl. A protož, aby květ toho dřeva i ovoce zkazil, došed kořene toho dřeva, jedu napustil, a tak je nakazil. Uzřev to ten zahradník, jenž toho dřeva ostříhal, vzev dryják, vlil jej v stržeň po vrchu jediné větvi anebo prutu toho dřeva, jenž velmi jed vypudil od kořene jedem nakaženého a dřevo skrze i to jalové k plodu navrátil.
Najmilejší! Skrze toto jisté dřevo rozumí se dobrý člověk každý. Ovoce toho jistého dřeva sú dobří skutkové jich, jako sám Ježíš řekl skrze svatého Matěje: „Od ovoce jich poznáte je.“ To dřevo, totižto člověk, sladké ovoce, dokudž nezhřešil, nesl, totižto činil. Těch skutkóv starý had nemohl trpěti, ale jed pustil v kořen, když k hříchu připravil člověka prvého. A tak to dřevo bylo jedem nakaženo, že ovoce sladkého nemohlo nésti. Neb skrze mnohé dobré skutky, kakžkoli zaslúžilé, ižádný člověk nemohl do nebe jíti. Ale múdrý zahradník, Pán Buoh, Otec nebeský, uzřev to, vlil dryják v samý vrch jednoho prutu toho dřeva. Ten prut
