Po všěch Němciech pověst jdieše,
že Soběslav jich nenávidieše.
Múdrý jemu za dobré jmieše,
že cizozemcě v zemi nepustieše
řka: „Dobrý svój jazyk plodí,
nevěrný o svém jazyku nerodí.“
Řkúc: „Země jest mátě každého,
ktož jiej nepřěje, nemám jeho za šlechetného.“
Tkáčata sě země české obíjiechu,
neb sě knězě Soběslava stydiechu.
Král sě na Čechy přěd ciesařem jě žalovati,
ciesař jemu káza málo počakati
řka: „Pro tvého syna chci všě Čechy zbíti
a v Čechách chci tě němečským králem učiniti.“
Hrabie jeden, tu řěč když o Čechách vzvědě
– tuto tobě já dívně povědě –,
nemože do Čech posla jmieti,
až musi jednoho najieti.
Soběslav ve mši nemluvieše
a ni kterého poselstvie slyšieše.
Posel, chtě knězě brzo zbýti,
počě ve mši poselstvie knězi mluviti.
Kněz, sě na posla ochek, k bohu vzdeše,
Němec, užasna sě, zdeše.
Ciesař Čechóm otpověděti chtieše,
ale posla jmieti nemožieše.
Jeden udatný rytieř sě obra
a s tiem poselstvím sě do Čech i bra
řka: „Kto by co tu hrózu bonil,
však sem často sám na desět honil.
Bude li mi co chtieti učiniti,
a já sě budu s ním bíti.“
A když uzřě knězě posel,
sta, užas sě, jako osel.
Kněz ku poslu bliz postúpi,
z posla dušě strachy vystúpi.
Tehdy biskup Silvester snide,
po něm na biskupstvo Minhart vznide.
Ciesař, chtě Němcóv mstíti,
počě do Čech s velikú silú jíti.
Kde Bravanti a Frizové,
Rýněné i Švábové,
Durynkové, Bavořené,
Sasici i Frandřijěné,
ti sě všichni na českú škodu otdachu i sebrachu
a někteří sě se vší čeledí brachu,
chtiece všechny Čechy zbíti
a zemi první osaditi.
A když ciesař, druhý Lotr, Lodína dojide,
Soběslav proti němu jako se dvěma stádcoma pojide.
Uzřev kněz malost lida svého,
počě prositi na pomoc krstitele svatého.
Uzřěv Čechy, ciesař ku Prazě bliz horú jdieše,
Soběslav s svými na vsi jeho ždieše.
Němci úvozem jako zed jdiechu
a Čechové na jednom miestě stojiechu a jě tepiechu.
Pak jedni v týl, druzí údolem u bok Němcóm jidechu,
třetí mocí na ně snidechu.
Tak všechno německé vojsko zbichu,
ni ciesař, ni kniežata zbychu.
Potok ten tři dny krví tekl,
nebo byl kněz přěd bojem řekl:
„Neživte chuda ni bohatého,
nemíjejte ijednoho.“
Tu kostel svatému Janu učinichu
a ku Prazě bliz na pamět kopec snosichu.
Mezi kořistí, již sú tu vzěli,
puol třetieho tisícě prstenóv s rúk zbitých rytieřóv sněli.
Uslyšav Vratislav, někdy král český,
že zabit ciesař, bóh německý,
žalostí sě roznemože
a smrti zbýti nemože.
Soběslav přinese do Čech otcě svého
a na Vyšehradě pohřebu jeho.
Po tom zvolichu ciesařě jiného.
A ten, znamenav Soběslava, mužě udatného,
že jest hotov za svého jazyka čest umřieti,
počě sě k němu dobřě jmieti,
neb nevědieše, co sobě sdieti,
že dvú stú rytieřóv nemohl tehdy jmieti.
A to všichni byli v Čechách zbiti
a bez mále nemohl ijeden ujíti.
Tehdy u ciesařě nebyla dobrá rada,
